O slavném skalpu AS, vaně plné piva i mladém Tottim
O neobyčejné brance, jedné z nejslavnějších tref slávistické historie, dorazil do Edenu promluvit „obyčejný“ člověk. Na sobě modrý svetr, tichý hlas, úsměvů poskrovnu. Jiřímu Vávrovi se blíží padesátka, pracuje ve skladu náhradních dílů pro tramvaje Dopravního podniku hlavního města Prahy.
„Čekal jsem, že si asi vzpomenete,“ usměje se po přivítání a potřesu rukou bývalý záložník, který v sešívaném působil mezi lety 1994-1997.
Na fotbal nezapomněl, na Slavii chodí, hraje okres za Dětenice, kde má chalupu. I to jsme společně probrali. Hlavní téma rozhovoru ale leží jinde… Na římském Stadio Olimpico dne 19. března roku 1996.
Tehdy z pozice náhradníka, ve věku 21 let, v prodloužení utišil 60 tisíc italských „tifosi“, rozradostnil přítomné vyznavače červené a bílé barvy a posunul Slavii mezi nejlepší čtyři kluby Poháru UEFA.
Když letošní los Evropské ligy určil, že Slavia ve skupině narazí na AS Řím, co jste prožíval?
„Určitě se mi to vrátilo, vzpomínky ožily. Je to ale víc než 25 let, dlouhá doba. Čekal jsem, že mi možná někdo zavolá, bude to chtít probrat. Ale zatím to není tak hrozné (smích). Spíš se ozvali kamarádi, starší fanoušci, co si to ještě pamatují.“
Letošní vstup do skupiny je výborný, souhlasíte? Dva zápasy, skóre 8:0.
„Sleduju to, kluci mají super skóre, šest bodů. Věřím, že uhrají i něco na AS Řím. Oba zápasy jsem viděl v televizi, věřím, že postoupí. Do Edenu chodím, když mi vyjde čas. Naposledy jsem byl na derby.“
Pojďme se bavit o Římu. Jaký byl v březnu 1996 herní plán pro odvetu? Doma jste vyhráli 2:0.
„Co si vzpomínám, tak hlavně být v klidu, nebláznit. Hrát zezadu, na protiútoky. A když dá bůh, tak třeba skórovat.“
Příjezd do italské metropole probíhal jak?
„Pamatuji si, že když jsme jeli autobusem, lidé na nás ukazovali pět prstů. Že dostaneme bůra. Nijak zvláštní to ale nebylo, to skutečné nepřátelství začalo až na stadionu. Házeli po nás mince, kelímky, všechno, co jim přišlo pod ruku.“
Vávra, jdeš na plac
Aby ne, 60 minut jste útočným výpadům AS odolávali, pak se trefil Moriero. A o osm minut později jste střídal Krištofíka.
„Byl jsem hodně nervózní, bylo mi 21 let. A na tribunách bylo 70 tisíc fanoušků, takový počet jsem nikdy nezažil. Pokyny byly udržet balon, pomoci týmu v defenzivě a když bude příležitost, tak i dopředu. Co mě překvapilo, když jsem pak naběhl na trávník, spadlo to ze mě, už to byl normální zápas.“
Jak s týmem zamávala 83. minuta, kdy poslal zápas do prodloužení Giannini?
„Když jsme dostali na 0:2, tak to bylo hodně špatné. Už jsme se viděli, že výsledek udržíme a postoupíme. Ale bohužel se tak nestalo, šlo se do prodloužení. Ale musím zmínit Honzu Stejskala, nebýt jeho zákroků, toho bůra bychom opravdu dostali.“
Co zaznělo z úst trenérů po konci normální hrací doby?
„Určitě už nic, co by se týkalo taktiky. Spíš se nás snažili povzbudit, určitě větší práci měli maséři. Všechny chytaly křeče, většinu času jsme běhali bez balonu, takže se nebylo moc čemu divit.“
Jak se publikum chovalo po třetí brance, kterou obstaral opět Moriero. Vypukly oslavy?
„Vypukla obrovská euforie, hrozný hluk. Nebylo slyšet slova ani na metr. Soupeř i jeho fanoušci už se viděli v semifinále. A myslím, že to pak už trochu podcenili. Polevili a my jsme dali tu branku na 1:3.“
Hotelová vana plná piva
Přišel dlouhý nákop brankáře Stejskala a vaší zásluhou jedna z nejslavnějších tref slávistické historie.
„Je to tak, ještě se to odrazilo od Jirky Štajnera ke mně. Posunul jsem si to, vystřelil. Bylo štěstí, že to bylo mezi nohama obránce. Míč mu ještě lehce škrtnul o patu, jinak by to asi šlo vedle. Ale naštěstí to zapadlo za tyč. Brankář to nečekal, ani se nehnul.“
Pamatujete si ještě, co jste po tom gólu dělal, jak jste ho slavil?
„Asi ne. Vím jen, že to byla improvizace (smích). Obrovská radost. Někam jsem běžel, netuším vůbec kam. A pak se na mě sesypali spoluhráči. Bylo to příjemné, hodně příjemné.“
Vytvořilo si AS pak ještě nějakou příležitost?
„Vybavím si jen pár závarů, ale už jsme to ubránili. Myslím, že pak už to tak složité nebylo. A taky si pamatuju na to ticho. Po mém gólu už fanoušci nefandili, jakože vůbec. Ze stadionu neodcházeli, jak je teď zvykem, vydrželi do konce.“
Z oslav na stadionu si něco pamatujete? Bylo s kým slavit, slavistických fanoušků dorazilo do Říma dost.
„Objímali jsme se, radovali, skákali šipky. Je pravda, že jich tam bylo hodně. Chtěli jsme jim tak poděkovat, že vážili cestu, byli u tohoto krásného momentu. Slavilo se pak i na hotelu, sešli jsme se na pokoji u Honzy Stejskala, bylo nás tam asi osmnáct (smích). Netuším, jak jsme se tam mohli vejít. Napustili jsme si vanu studenou vodou, dali do ní chladit piva. Chvilku jsme poseděli, trochu popili. Ale zas tak divoké to nebylo, za tři dny jsme hráli derby na Spartě. Takže jsme se museli držet.“
Zavnímal jste na hřišti Francesca Tottiho, pozdější italskou super star, který byl o dva roky mladší?
„Ani tolik ne, ale přišlo mi, že na svůj mladý věk toho umí docela hodně. Víc než já (smích). Až pak postupem času, kdy získával všechny trofeje, byl v italském národním týmu, mi docházelo, jaká hvězda se z něj stala.“
Nejdůležitější gól v životě
Následovalo semifinále proti Bordeaux, jak na něj vzpomínáte?
„Mysleli jsme si, že bychom mohli postoupit, že to bude schůdnější soupeř, než jakým bylo AS Řím. Ale pak jsme zjistili, že tam je Zidane, Lizarazzu a Duggary. Ještě nebyli tak známí, ale na hřišti nám ukázali, co jsou za hráče. Takže ve výsledku Bordeaux už byl soupeř nad naše síly, škoda.“
Ale celou sezonu 1995/96 nejde hodnotit jinak než v superlativech, že?
„Určitě, získali jsme titul po 49 letech. Pro mě určitě nejlepší sezona v životě, hrozně rád na ni vzpomínám. Bylo to perfektní.“
Jakou roli v ní sehráli trenéři Cipro s Pešicem?
„Obrovskou. Oba jsem je moc uznával, skvěle se doplňovali. Když jeden křičel, druhý ho krotil, pak zase naopak (smích). Byli to výborní trenéři, pro moji kariéru byli oba zásadní.“
S bývalými spoluhráči jste v kontaktu?
„Už moc ne. Jen s Ondrou Krištofíkem, za kterého jsem na AS střídal, si občas napíšeme. A v Kolíně jsem se potkal na utkání Týmu legend s Martinem Hyským, to bylo moc fajn.“
Trošku zkratkovitě je branka proti Římu označována za nejslavnější moment vaší kariéry. Nemrzí to trochu?
„Určitě ne, byl to můj nejdůležitější gól v životě, další takový nedám. Možná v Dětenicích, kde hraju okresní přebor (smích).“
Jak tam berou, že mají v týmu slavného hráče?
„Občas se o tom bavíme, starší spoluhráči mi to rádi připomínají. Ale velké téma to není, každý má svých starostí dost (smích).“
