San Siro: Nekonečná spirála vášně, historie i klan Burenů
Kde jen začít. Možná u faktu, že název San Siro není úplně přesný, od roku 1980 se totiž domovský stánek milánských gigantů jmenuje po jednom z nejlepších útočníků italských dějin Giuseppem Meazzim. Během své úspěšné kariéry hrál za oba městské rivaly a s národním týmem Itálie vyhrál v letech 1934 a 1938 světový šampionát. Když už jsme u Mundialu 1934, Squadra Azzurra zde odehrála semifinálové utkání proti Rakousku (1:0). To bychom ale o pár let předbíhali.
Anglický punc
Všechno začalo v roce 1925, kdy prezident AC přišel s přáním vybudovat stadion v anglickém střihu. Žádné atletické dráhy, tribuny musí být přilepené na hrací plochu, takové bylo zadání pro architekta Ulisse Stacchiniho. Hotovo měl za neuvěřitelných třináct měsíců, a první přátelské utkání Rossonerri proti Interu (3:6) tak mohl hostit už v roce 1926.
Stadion však ještě nevypadal tak, jak ho známe v současnosti. Čtyři tribuny stály samostatně, oblé hrany byly přistavěny až později. Ač byl záměr čistě fotbalový, v tu dobu sloužil komplex San Sira i jako závodiště pro koně, v jeho zázemí byly tedy kromě šaten a kanceláří také provozní stáje, stodoly a sklady krmiva. Pokud se před zápasem půjdete okolo tohoto svatostánku projít, dost možná zvířecí odér zacítíte. Hned přes ulici totiž stojí jízdárny a maštale.
V roce 1935 přišla první rekonstrukce a s ní i zvýšení kapacity z předchozích 35 000 na 55 000. V 50. letech byl na původní stavbě vybudován druhý prstenec, díky němuž dokázal stadion pojmout necelých 100 000 diváků. Až budete na San Siro vstupovat zvenčí, zvedněte na chvíli hlavu. Linie mezi bývalým ohraničením a nadstavbou je zvýrazněna tmavým přelivem – můžete si tak udělat představu o jeho architektonické historii.
Rodinná pouta
60. a 70. léta přinesla oběma milánským klubů řadu úspěchů, ovšem slavily tu i červenobílé barvy. V sezoně 1969/70 se zde ve finále Poháru mistrů evropských zemí utkal Celtic s Feyenoordem, v jehož dresu zvedl stříbrnou trofej nad hlavu dědeček Micka van Burena Theo Laseroms (na fotce vlevo se zdviženýma rukama).
V roce 1980 hostil stadion další významnou sportovní akci, když se na něm hrály tři zápasy skupinové fáze mistrovství Evropy. V tu dobu už byl pojmenovaný po zemřelém Giuseppem Meazzim. O deset let později se mohli milánští těšit z pořádání Mundialu, stadion však pro potřeby UEFA potřeboval další rekonstrukci. Vztyčeno bylo jedenáct válcovitých pilířů, které stále fungují jako ikonická schodiště. Čtyři z nich podpírají obdélníkovou střechu. Kapacita byla kvůli regulím snížena na 85 700 míst pro sedící diváky. Své čtvrtfinálové utkání zde sehrálo i Československo, Němcům však po velkém boji podlehlo 0:1.
Jak se ve 20. století měnil stadion primárně zvenku, třetí tisíciletí se neslo ve znamení úprav uvnitř. Vznikly skyboxy, balkóny, konferenční místnosti a další náležitosti, které by měl moderní stánek mít. Díky tomu mohl hostit kromě finále evropských pohárů i koncerty a další kulturní akce.
Derby di Milano
Jedno z nejvášnivějších střetnutí světa se na San Siru hraje od roku 1926. Příznivci Interu byli dříve z buržoazní třídy a svými protějšky z červenočerných řad pohrdali. Označovali je za dělníky, s čímž souvisela i doprava na stadion. Fanoušci Interu využívali k cestě na stadion převážně skútry, zatímco příznivci AC Milán jezdili dostupnou hromadnou dopravou – tramvajemi. Společenský i ekonomický kontrast oslabil v 80. letech, kdy se podpora obou klubů rozšířila napříč společenskými vrstvami a slavnými osobnostmi té doby. V současnosti obě mužstva svůj domácí stadion i nadále sdílí, po každém zápase však dochází ke kompletnímu rebrandingu.
„Před pěti lety byl celý stadion v barvách Interu, teď se převlékl do červenočerné. Nedokážu si představit, jak náročná musí být výměna každého detailu po jednotlivých zápasech. Vlajky, koberečky, bannery… Byli jsme i ve fanshopu, který je rozdělený na dvě části. Z celého areálu čiší bezmezná úcta k fotbalu. I přes obrovskou rivalitu cítím vzájemný respekt k soupeři,“ řekl na adresu San Sira trenér Jindřich Trpišovský.
Jaká bude budoucnost tohoto legendárního stánku je zatím nejasné, dle posledních dohod by si ale měly oba kluby vybudovat své vlastní stadiony. I proto si užívejme dost možná poslední možnosti, kdy se na tento architektonický a historií prošpikovaný skvost můžeme se Slavií podívat.
