Historický kalendář | SK Slavia Praha

Historický kalendář

čtvrtek 25. 9. 1913

Narodil se kanonýr a Král ligových střelců Josef Bican

25. září 1913 se narodil kanonýr Josef Bican. Legendární útočník odehrál ve Slavii 514 zápasů a vstřelil 1131 branek. V prvním mužstvu Slavie působil jako hráč s přestávkami třináct let (1937 – 1948, 1953 – 1955). Desetkrát byl ve Slavii vyhlášen Králem střelců, jedenkrát ve Vítkovicích. Se Slavií se stal pětkrát vítězem ligy (1940, 1941, 1942, 1943 a 1947. Od roku 1937 do roku 1948 dal ve Slavii 395 ligových branek. První ligovou branku vstřelil v utkání s Náchodem (5. září 1937), stou ligovou branku dal opět Náchodu (9. června 1940), branku s pořadovým číslem dvě stě vsítil Viktorii Žižkov (15. listopadu 1942) a branku číslo tři sta si připsal v zápase s Viktorií Plzeň (8. prosince 1943). Největšího úspěchu se Slavií dosáhl v roce 1938, kdy sešívaní vyhráli Středoevropský pohár. Československo reprezentoval šestnáctkrát a připsal si osmnáct branek. V letech 1954 – 1956 byl ve Slavii (Dynamu) trenérem. Josef Bican zemřel 12. prosince 2001.

Josef Bican a jeho cesta k československému občanství

Příchod Josefa Bicana do Slavie nebyl vůbec jednoduchou záležitostí. V Praze sice už pobýval a trénoval, ale červenobílý dres v soutěžním zápase dlouho obléknout nemohl. A s československou reprezentací to bylo ještě složitější.

Bican v Praze

15. dubna 1937 se Josef Bican ubytoval v hotelu AXA. Slavia tak měla vytouženého Bicana k dispozici alespoň pro sportovní přípravu. Hrát za ni mohl ale až od podzimní sezony. V červnu se v Amsterdamu projednával na půdě FIFA „Bicanův případ“ v souvislosti s „případem Braine“, což byl Belgičan, který opustil Spartu „bez pozdravu“. Navíc, Bicanova matka mezitím podala ve Vídni žalobu na Rakouský fotbalový svaz, že brání synovi řádně se živit. Spory se dlouho vlekly a Josef Bican sám hrával nejčastěji s trampskými vlky „na Medníku“. Až na sklonku léta bylo konečně hotovo. Vyjednávání a čekání na definitivu vyřízení fotbalové přeregistrace z Admiry Vídeň do Slavie Praha a tím i z Rakouska do Československa bylo konečně završeno. Admira byla v dluzích a za jejich úhradu dala souhlas. To však nebylo nic proti tomu, jak se červenobílí museli „prokousávat“ hned roku následujícího k získání Bicanova státního občanství republiky Československé.

Trnitá cesta začíná

13. března 1938 přestalo existovat Rakousko. V Linci byl podepsán zákon o spojení Německa s Rakouskem a jeho první věta zněla: „Rakousko je zemí Německé říše. Říše se od této chvíle nazývá Velkoněmecká.“ Bican se měl podle nových prováděcích předpisů dostavit do Vídně, odevzdat dokumenty rakouské a převzít ty říšské. Neudělal to. Nikdy o tom nechtěl příliš mluvit. Ani do knihy (Bican pět tisíc gólů – nakladatelství Olympia) se nic z těch pohnutek také „nedostalo“. Hrozila dokonce podobná situace, za jaké belgický internacionál Raymond Braine opustil po šesti letech Spartu. Jako cizinec totiž musel s našimi úřady projednávat podmínky pracovního povolení i jeho prodlužování. A naši „úředníci“ cizince prověřovali hodně důkladně. Věděli o nich, kolik vydělávají. Blížilo se mistrovství světa 1938, Josef Bican ve Slavii střelecky dominoval a rovnocenný borec na místě středního útočníka pro reprezentaci v naší zemi nebyl k dispozici, protože Pepi stál nebyl naším občanem. Oficiálně se na věci „pracovalo“. Valná hromada naší fotbalové asociace se už v lednu usnesla, že do získání občanství pro Bicana, bude tento hráč startovat v oficiálních zápasech mezinárodních (nikoli tedy mezistátních) jen za Výběr Prahy či Letenské jedenáctky představující pravidelně kombinaci obou S – tedy Slavie a Sparty. Za reprezentaci ČSR startovat nemůže, ale cílem zůstává získat státní občanství pro hráče tak, aby mohl za naši vlast v červnu startovat na mistrovství světa ve Francii.

Domovské právo propůjčila obec Slivenec

Hlavní roli sehrála obec Slivenec a její rodáci bratři Stříbrní a JUDr. Karel Langer. Slavia si s postupujícím časem uvědomovala prekérnost situace a musela jednat. Od 12. dubna neměl Josef Bican „papíry“ ze zákonů povinné. Představitelé Slavie se proto radili na nejvyšších místech. Vše drželi v tajnosti a po několika důvěrných poradách s právníky a státními úředníky bylo sjednáno a připraveno získat pro Bicana občanství institutem Domovského práva propůjčeného. Funkcionářům bylo jasné, že pokud by se Pepi vypravil do Vídně a odevzdal tam své dosavadní rakouské dokumenty, Velkoněmecká říše by mu s okamžitou platností řádně dala „říšské“ a následoval by (fotbalově) své vídeňské kamarády do německého reprezentačního dresu a patrně i k odvodu do armádních složek Velkoněmecké říše, tedy Wehrmachtu. Branná povinnost tam nešla cestou výjimek. Ani u fotbalistů. To byla lepší stránka případu. Hrozilo i „řádné“ civilní potrestání.

Týden úřednické mašinérie

Předseda finanční a kontrolní komise celého klubu Slavie Karel Stříbrný se stal klubovou ústřední postavou v této věci. Jeho bratr Antonín byl zastupitelem v rodné obci Slivenec. Obec měla i odvážného a respektovaného starostu Bedřicha Růžičku s členstvím ve stejné politické straně jako prezident Edvard Beneš. Ale hlavně podle § 28 Zákona č. 329 Sbírky zákonů ze dne 12. srpna 1921 mohla přislíbit i propůjčovat „právo domovské“ za účelem a pod podmínkou získání státního občanství republiky Československé. Nenápadná vesnička proslulá těžbou vzácného a ceněného růžového „Sliveneckého mramoru“ tak znamenala vyřešení spletité situace.

Dokumenty regionálních pracovišť Státního archivu prozradily po letech sled událostí. JUDr. Karel Langer, kancelář Praha 2, Křemencova 11, se už 12. dubna 1938 dostavil vyslán SK Slavií (jeho kancelář pro ni pracovala vlastně pravidelně) na Obecní úřad ve Slivenci s písemností. Do schůze správní komise obce musel předložit žádost o udělení příslibu práva domovského Josefu Bicanovi. Bez příloh. Proč? Rakouské doklady prokazující totožnost žadatele byly takzvaně propadlé, německé k dispozici nebyly vůbec. Nešlo riskovat porušení několika zákonů a mezinárodních úmluv o udělování státního občanství. 15. dubna večer o půl osmé zasedala správní komise obce v místnosti úřadu a všemi hlasy se usnesla (bod zápisu č. 6) přislíbit panu Josefu Bicanovi, hráči SK Slavie Praha, domovské právo v případě, že bude podle jeho podané žádosti řádně svázáno se žádostí o udělení státního občanství republiky Československé. Závazek obce je trvalý. Poplatek činí 1 000 korun československých. Tato částka se případně promění za sehrání jednoho zápasu mezi SK Slavií a místním sportovním klubem AFK Slivenec na jeho půdě. Hned na druhý den 16. dubna zdejší Obecní úřad pod číslem pořadovým 1003 oznámil písemně Josefu Bicanovi, že obecní správní komise přijala usnesení dnem 15. dubna přislíbiti mu domovské právo jako podmínku nutnou při získávání státního občanství této republiky. Písemnost byla doručena osobně zastupitelem Antonínem Stříbrným (bratrem slávistického činovníka Karla) a bylo potvrzeno její přijetí. Došlá pošta SK Slavie eviduje s datem 28. dubna dopis sliveneckých zastupitelů. Stálo v něm, že pokud bude dohodnuto místo poplatku jeden tisíc korun československých do obecní pokladny uspořádání vzájemného zápasu, obecní zastupitelstvo bere záruky za jeho uspořádání, hladký průběh a potvrdí podmínku nutnou, totiž finanční vyrovnání. Tento dopis se míjel s jiným. Se stejným datem 28. dubna došel obecním „radním“ ve Slivenci dopis od SK Slavie (zařazen obcí jako pořadové číslo 1075). Byl děkovný a sliboval za hráče povinné závazky vyrovnat.

Slavia drží vše v tajnosti

Pohnutek k tomu bylo více. Na „vyšších úrovních“ klubových i asociačních nebyl nikdo schopen posoudit, zda by nedošlo ke konfliktu s už tak agresivním Německem. Na světovém šampionátu mohlo vinou losu dojít k tomu, že bychom proti Německu nastoupili stejně jako před čtyřmi lety. Pokud ne hned na startu, tak tam při vzájemném zápase by patrně došlo ke konfrontaci ze strany soupeře, který tu navíc předkládal přihlášku na uspořádání světového šampionátu 1942 (byla úspěšně podána, ale později ve válečných podmínkách FIFA ten šampionát Německu svěřený zrušila). Této konfrontace s Německem se u nás v asociaci všichni báli. Ve velmi svízelné situaci by se ocitlo ministerstvo zahraničí i sám ministr Kamil Krofta a s ním i předseda naší asociace a v té chvíli také pokladník FIFA profesor Rudolf Pelikán. Nehledě na to, že sám prezident dr. Edvard Beneš byl členem SK Slavie. Mohlo dojít k vyloučení ze šampionátu a těžkému trestu v jiných podobách stanov FIFA. V pražském předsednictvu seděl i zástupce německého národního svazu Fotbalové asociace ČSR, zkušený rutinér jménem Wilhelm Tschakert (JUDr.) a právě po něm chtěl jak ministr Josef Goebbels, tak trenér „říšské“ reprezentace Sepp Herberger zjistit stav s cílem získat právě Bicana do reprezentace Velkoněmecké říše. Podklady pro vydání státního občanství byly už hotové a připravené, jen s jejich podáním se otálelo. Ani „postavy z vysoké politiky“ se slávistickým srdcem a často i členstvím, nechtěli věc rozhodnout. Josef Bican byl v tuto chvíli „horký případ“ a takzvaná vysoká politika vyslala neveřejný pokyn: zatím nepokračovat. Takový stav byl ještě v předvečer zahájení mistrovství světa 1938.

Přípravy na šampionát

Československé mužstvo hrálo třikrát. Ale bez Josefa Bicana. Kvalifikaci s Bulharskem vyhrálo doma 6:0, ve Švýcarsku prohrálo 0:4 a doma s Irskem remizovalo 2:2. Letenská XI. (tedy kombinace Slavie a Sparty) přehrála 11. května druhý klub anglické nejvyšší soutěže Wolwerhampton Wanderers 4:0. Vítězství bylo tiskem označováno jako velký úspěch, ale jako příprava na mistrovství světa mělo malou cenu. Pilířem útoku byl Bican, o jehož státní občanství a tím oprávněnost ke startu za naše národní mužstvo podle tisku „nebylo řádně usilováno“. O pár dní později Slavia jasně přehrála čerstvého vítěze Anglického poháru (FA Cup) Preston North End 6:1, pro národní mužstvo měl ten výsledek znovu jen malou cenu. Hlavní spoluautor půl tuctu gólů totiž pro dres se lvíčkem na prsou nepřicházel v úvahu. Jmenoval se Josef Bican.

Mistrovství světa ne, Středoevropský pohár ano

Přišla sobota 4. června 1938. Ve Francii začalo mistrovství světa ve fotbale. Ze Slavie byli na soupisce výpravy Plánička, Daučík, Kopecký, Šimůnek a Puč. Na úvod vyhrálo Československo nad Nizozemskem 3:0. Další duel s Brazílií dohrál ale František Plánička se zlomenou rukou. Konec 1:1. Legendární brankář skončil v nemocnici a poté dal sbohem i své fotbalové kariéře v reprezentaci i ve Slavii. Josef Bican neměl vyřízeno občanství a asociace marně sháněla Vojtu Bradáče, který si užíval letní dovolenou. Opakovaný zápas s Brazílií prohrálo Československo 1:2 a vrátilo se domů. Svou pozici z předešlého šampionátu tak neobhájilo. Světový šampionát i po čtyřech letech vyhráli znovu Italové. Krátce po skončení šampionátu odstartoval v Praze, Brně, na Kladně, v Miláně, Janově, Budapešti, Bukurešti a Bělehradě už dvanáctý ročník slavného Středoevropského poháru. Předseda Slavie Valoušek a zástupce klubu v řídícím výboru soutěže ing. Fíša předložili soupisku potvrzenou Československou fotbalovou asociací. Chyběl tam zraněný brankář František Plánička (místo něj byli zapsáni brankáři Aleksa Bokšay a Alois Bureš). Na soupisce naopak figurovali dva útočníci, kteří reprezentaci na šampionátu bohužel tolik scházeli. Josef Bican a Vojtěch Bradáč.

Konečně hotovo

Slavia byla odhodlána slavnou trofej získat za každou cenu. Na úvod dvakrát přehrála Beogradski (dnes OFK Bělehrad). Venku 3:2 a doma 2:1. Na 11. července připadl duel s Ambosianou (dnes Internazzionale Milano). Té se přihodilo totéž, co Slavii před čtyřmi lety. Zařadila na soupisku všech šest mužů, co měli v nohách celý šampionát v dresu národního mužstva (Slavia jich tehdy měla také šest, navíc Svoboda a Ženíšek chyběli jen jednou). Čekala se tuhá bitva, ale šampionátem vyčerpaní Italové v závěru úplně zkolabovali. Za poslední hodinku dostali sedm gólů a zrodila se tak nejtěžší porážka v jejich klubové historii – 0:9. Bican znovu zářil. Odveta v Miláně byla jen formalitou (1:3), přišla i porážka s přemožitelem Sparty s Genovou (2:4). Stále ještě „Rakušan“ Bican s výpravou Slavie vlakem do Itálie cestovat nemohl. Vedení Slavie se oprávněně obávalo, že ho už v Rakousku vysadí němečtí vojáci z rychlíku a bude mít značné potíže on i klub. Josef Bican proto letěl na rozdíl od svých spoluhráčů letadlem do Splitu a k italským břehům dorazil lodí. Celníkům se podpisoval „na památku“ bez toho, že by se musel prokazovat právoplatným dokladem. V pražské odvetě potom vše rozhodl. Slavia porazila Genovu 4:0 a všechny čtyři góly dal Pepi Bican. 1. srpna (pondělí) v tomto zápase hrál Bican ještě naposledy bez našeho občanství, ale už 7. srpna (neděle) ve Stockholmu s čerstvě uděleným státním občanstvím reprezentoval poprvé Československo. A to brilantně. Reprezentace vyhrála jasně 6:2 a Bican se zapsal mezi střelce třikrát.

Slivenecká neděle

14. srpna 1938 slivenecký kronikář zaznamenal, že: „Štěstí podalo sliveneckému fotbalu ruku v srpnu 1938, kdy jeden z nejúspěšnějších hráčů v historii československé kopané, Josef Bican, dostal domovskou příslušnost ve Slivenci. Na oplátku za to sehrála SK Slavia, jejímž členem byl právě Bican, v kompletní sestavě přátelské utkání s naším AFK Slivenec. Předvedla ukázkovou hru a před návštěvou 3000 diváků vyhrála 13:1 a bylo nám hej. Pokladník se usmíval. Proplaceny byly všechny dluhy, mužstvo obléknuto a obuto a ještě zbyla hotovost 1921 Kčs!“ Obecní úřad splnil slovo a vzal záruky za hladký průběh. Slavný František Plánička měl ještě ruku v sádře, ale Pepi ho poprosil, aby odchytal alespoň poločas, že „lid si to žádá a já budu taky rád, že jsi Františku u toho.“ Plánička souhlasil. S tamním fotbalovým předsedou Karlem Müllerem provedl navíc „čestný výkop“. Slavia, až na kapitána Daučíka, který byl přítomen v civilu a akci pojal jako rodinný výlet, hrála v sestavě vítězně procházející Středoevropským pohárem: Bokšay – Černý, Bouška – Průcha, Nožíř, Kopecký – Horák, Šimůnek, Bican, Bradáč, Vytlačil. Plánička šel na přání diváků chytat druhou půli a ještě po letech vyprávěl humornou historku: „V dohodě o tom utkání stálo, že domácí v tom zápase dají gól. Slavie jim to musí umožnit. No a připadlo to na mě. Dal mi ho nějaký domácí „cicvárek“ a o večerní tancovačce ho oslavovali, že dal gól slavnému Pláničkovi! Tu radost jsme mu nebrali. Ostatně Pepík Bican je snad z vděku za to domovské právo pěkně šanoval. Myslím, že dal jen jeden gól. Ale byla to vydařená neděle, od smíchovského nádraží jezdila kyvadlově autobusová doprava a celý ten program s hudbou a průvodem se musel líbit. Nebyl jsem jediný z hráčů Slavie, co tu neděli pojali podobně s Daučíkem jako rodinný výlet. Pro hráče, co šli za vítězstvím ve Středoevropském poháru, to byla vítaná oddechovka. A ještě k tomu místnímu „cicvárkovi“ František Plánička dodal: „Až v novinách jsem se dočetl, že to bylo jeho skutečné jméno. V duchu mě mrzela moje namyšlenost. Ani mě nenapadlo, že on se tak jmenuje.“ V novinách (byl to Světozor, co o události podrobně referoval) byla uvedena i kompletní sestava domácích: Feřtr I. – Vejvoda, Stejskal – Bejlek, Feřtr II., Žilina – Volf I., Lebeda, Volf II., Cicvárek, Bartoníček.

Slavné 11. září 1938

První zářijovou neděli hrála pro velký zájem Slavia domácí finálový zápas s budapešťským Ferencvárosem na Strahově. Nemohla použít vyloučeného rozehrávače Nožíře. A zrovna ten byl ve špičkové formě. Nahradil ho mladší Daučík, ale svou úlohu neunesl. Na vnitřní trio útočníků soupeře nestačil a „plaval“. Bican dal jeden gól a červenobílí jen remizovali 2:2 a do budapešťské odvety se jim dávala jen minimální naděje. Ani do odvety nešli kompletní. Stabilní pravý křídelní útočník Horák byl totiž povolán v rámci všeobecné vojenské mobilizace. Nahradil ho Vacek. Zápas v Budapešti začal v režii domácích, měli jasnou převahu, ale „zapomněli na zadní vrátka“. Bican byl sice pečlivě střežen, ale jak už to bývá, v tu chvíli rozhodnou jiní. Vytlačil se Šimůnkem dali po gólu, Bokšay v brance všechno pochytal (podle samotného Bicana to byl nejlepší zápas jeho kariéry) a Slavia slavně vyhrála 2:0 a tolik ceněný evropský pohár „konečně“ vyhrála. Na dvanáctý pokus!

Kapitola občanství uzavřena

Koncem roku už „patálie“ s občanstvím definitivně skončily. Josef Bican měl řádné československé občanství, v září byl dokonce mobilizován, a mohl se věnovat už jen fotbalu.