Bílé dresy, trilogie a desítky let čekání
Píše se rok 1918, kdy Československá republika slavíc nově nabytou samostatnost sleduje vůbec první vzájemné střetnutí Slavie a Sparty ve finále Středočeské župy. Zápas, kterému na Letné přihlíží dvanáct tisíc diváků, má ale více než jen sportovní podtext. Pětiletým bojem v rámci první světové války zasažení invalidé z řad fotbalistů se dočkají výtěžku, který je toho dne vybrán ze vstupného. Jde o jeden ze symbolických aktů obnovy státu, jehož historii derby pražských „S“ neodmyslitelně protkává.
Posouváme se do roku 1923, za Slavii poprvé nastupuje devatenáctiletý mladík, jehož svetr s vystředěnou hvězdou bude později strašit i ty nejlepší útočníky světa. František Plánička si ale na svou premiérovou výhru musí počkat, sešívaní na Spartu nestačí (1:3).
28. dubna 1923 se finále odehrává znovu na Letné, tentokrát ho ale hostí Slavia. Vyostřený duel je přerušen ve 33. minutě, kdy kapitán soupeře odmítá uznat nařízený pokutový kop a sbírá míč. Rozhodčí zápas předčasně ukončuje, na hřiště se valí nespokojení fanoušci a začíná se jednat o náhradním termínu.
11. července téhož roku začíná utkání tam, kde skončilo, Franci Svoboda ale penaltu neproměňuje. Fanoušky potěší až brankou z druhého poločasu, a Slavia tak zvedá vytoužený pohár nad hlavu. Na slavnostní ceremonii si však musí hráči počkat, po skončení oficiální části zápasu sleduje Letná přátelských 33 minut, které se pro úplnost dohrávají.
Mezi lety 1928 – 1929, kdy neplatilo pravidlo o prodloužení, se totožné finále zopakuje dokonce třikrát. Dvě jednobrankové remízy znamenají rozhodující bitvu, která už ale do prodloužení dojít musí, pro další termín zkrátka není prostor. Trilogii rozhoduje v 94. minutě Antonín Puč, Slavia zapisuje druhé vítězství v Poháru Středočeské župy a kompletuje mistrovský double.
Přesouváme se do období druhé světové války. V rámci nově vzniklého Českého poháru, který se hrál formátem doma – venku, předvádí slávisté zlatý obrat. Po domácí prohře (2:3) poráží v odvetě svého rivala i díky hattricku Bradáče výsledkem 6:3, a prvotní ročník soutěže tak olemují červenobílým puncem.
Sešívaná radost přichází ještě v roce 1944, pak ale následuje třicet pustých let, které jsou pro celou Slavii velkou zkouškou po všech stránkách. Temné období ukončuje pro štěstí vybraná bílá sada dresů, s níž slávisté zvládají odvetu na Letné a znovu vrací pohár tam, kam patří.
Poslední finálové střetnutí se datuje na počátek nového tisíciletí. 13. května 2002 je Stadion Evžena Rošického svědkem galapředstavení Tomáše Doška, který dvěma góly nadepisuje kapitolu dnů příštích. Dnů, které ji završí téměř přesně po jednadvaceti letech – 5. května v Praze na Letné.
