Blanka Pěničková: Legenda v nejlepších letech

Takže jste neměla ani ponětí o tom, že Slavia byla průkopníkem a lídrem československé ženské kopané?
„Neměla, až po přestupu do Slavie jsem začala zjišťovat, jakou má klub minulost. Poznala jsem holky, co už měly něco za sebou. To, že Slavia tvořila historii, že vytvořila ve druhé polovině 60. let neskutečnou šňůru neporazitelnosti, jsem zjistila až třetí nebo čtvrtý rok, kdy jsem na soustředěních nechodila spát jako první, ale bavila jsem se po večerech se staršími hráčkami. Pak jsem i nakoukla do klubových kronik a v nich jsem všechno objevovala. Tenkrát mi hodně vyprávěla Dáša Procházková, hráčka, která přišla na konci 60. let do Slavie do béčka, téměř ve stejné době, kdy se stala hráčkou Slavie Poly Rinnerová. Strávily pak spolu spoustu let v áčku. Dáša má neskutečnou paměť, jely jsme fotku po fotce a vyprávěla mi o starých časech.“

Před přestupem z Jablonce do Slavie jste měla nějaký vzor ze ženského fotbalu?
„Neměla, já vlastně prakticky žádné velké hráčky ani neznala.“

O vás se ví, že nemáte hodně ráda Spartu. Kdy tato averze vznikla?
„Z reprezentace U18 jsem znala z nároďáku sparťanky i slavistky, byly jsme mladé holky, člověk nebyl tak vyhraněný. Ta velká rivalita vznikla až později, po přestupu do Slavie. Cítila jsem jako hráčka, že nám bylo ubližováno, takže ta nesnášenlivost pramenila hlavně z tohoto pocitu. Výroky proti nám nebyly fér a myslím si to doteď.“

Myslíte si, že vzájemná rivalita je větší než u mužů?
„Myslím, že naše derby jsou opravdu vyhrocena víc než u chlapů. Do zápasů vkládáme srdce, je to hodně o emocích.“

Sparta je vlastně dlouhodobě jediným vaším skutečným soupeřem v české lize.
„Je to tak, zatímco muži dokážou ztratit body kdekoliv, u nás je to v poslední době jen o duelech se Spartou. Není ale jednoduché najít koncentraci do po sobě jdoucích zápasů, když hraješ Ligu mistryň a pak tě čeká zápas se spodním týmem tabulky. Musíš zvládnout čtyři klíčové zápasy se Spartou, abys získala titul. Když ti vypadnou dvě hráčky na jaře, když se hrají tři derby, tak máš velký problém.“

Mezi Spartou a Slavií probíhá relativně hodně přestupů. Jaký vztah pak máte k nově příchozí hráčce z týmu rivala?
„Přístup hodně souvisí s kvalitou hráčky. Tým to vnímá tak, že pokud nám hráčka pomůže, tak jí minulost nepřipomínáme. Česká liga je tak malá, že vzájemnou kvalitu známe velmi dobře. Jsme rádi, že si vybrala zrovna nás.“

A když naopak někdo přestoupí ze Slavie do Sparty, skončil u vás?
„Ať je to, jak je to, narušení vztahu po přestupu proběhne. Ale protože se to děje oběma směry, musíme to umět zvládnout respektovat.“

Jste asistentkou v reprezentaci, tak jak pracujete se sparťankami?
„Snažím se být objektivní. Jako tým chceme samozřejmě uhrát dobré výsledky. Myslím, že umím ocenit všechny hráčky bez ohledu na klubovou příslušnost.“

Z tréninku dřív na autobus

Jak se změnil ženský fotbal ve Slavii od roku 1998, kdy jste do klubu přestoupila?
„Hrozně moc, ale to je jednoduše vývoj v čase. Když jsem přišla, tak tým nebyl věkově rovnoměrně rozprostřený, bylo v něm hodně starších hráček od pětadvaceti let výš, nás mladších minimum. Fotbal měly jako koníček, jednou přišly na trénink, jednou nepřišly, protože jim to prostě nevyšlo v práci.“

Teď je to jak?
„Úplně jinak, hráčky jsou mladší, moc si nejde budovat velkou kariéru v práci a zároveň hrát fotbal, na to není kapacita. Vesměs se tedy dnes jedná o studentky nebo ty, které pracují na poloviční úvazky. Dnes holky k fotbalu přistupují zodpovědněji, celá doba se posunula, požadavky na hráčky jsou vyšší, nemůžou si dovolit přijít nepřipravené na trénink, flákat to. Pořád ale vidím prostor, aby se mohly zlepšovat, jsou oblasti, ve kterých mají rezervy a mohly by se zlepšit, kdyby nechodily do práce a koncentrovaly se jen na fotbal.“

To je změna, co se týká přístupu k fotbalu, ale mám pocit, že v 90. letech hráčky vypadaly jinak než dnes.
„Možná i somatotypy obecně sportovců jsou dnes jiné, dnes je hlavní požadavek rychlost, potřebuješ dynamické typy. Když jsem přišla, tak ve Slavii hrály výborné fotbalistky, měly skvělé fotbalové myšlení. Měly excelentní vnímání fotbalu, skvělý cit pro hru. Ale dnes by možná měly problém se tak jednoduše prosadit. Všechno je rychlejší.“

Co se ve Slavii změnilo, že začala být Spartě konkurencí a v první polovině nultých let získala dva tituly?
„Jako klíčový vnímám příchod Poly Rinnerové do vedení týmu. Ženský fotbal byl součástí Slavie, ale takřka nikoho v klubu na konci 90. let zásadně nezajímal. Pamatuji si, jak jsme tenkrát otravovaly trenéry mládeže, když jsme chtěly jít na hřiště přesně v čas, kdy nám oficiálně začínal trénink, a nechtěly jsme čekat čtvrt hodiny, než dotrénují kluci před námi. Jenže ono to bylo tak, že jsme na trénink utíkaly po práci, já měla po tréninku přesně vypočítaný čas, kdy jsem musela odjet ze Slavie, abych stihla poslední autobus domů. Nemohla jsem ho zmeškat. Takže pozdější začátky mě obíraly o můj čas na tréninku, kolikrát se mi stalo, že jsem musela odejít dřív. To si řada lidí samozřejmě neuvědomovala.“

Impuls jménem Liga mistryň

A co se tedy změnilo s příchodem Poly Rinnerové?
„Začala se o tým především zajímat, ve všech směrech. Nejen že sháněla kvalitní hráčky do týmu, ale snažila se nám vylepšovat podmínky jako takové. Vlastně dělala to, co Sparta a trenér Dušan Žovinec v 90. letech, a až ona mu začala konkurovat.“

Poly Rinnerová vám koupila i oblečení…
„Ano, Poly investovala vlastní peníze, ve spojení s Dášou Procházkovou nám koupily teplákovky. Tenkrát byl v klubu Adidas a na nás se žádné oblečení nedostalo, vlastně ani nevím, jestli byl prostor pro to něco pro nás vyjednat, anebo jsme jednoduše nikoho nezajímaly. Poly s Dášou jely do Norimberka, koupily nám stejné teplákovky a pak nám je daly. Anebo nám třeba zařídila účast na turnaji v Itálii tak, že to klub nic nestálo. A třeba i to bylo zajímavé pro jiné hráčky, aby k nám přestoupily.“

A její úsilí přineslo výsledky, v sezoně 2002/03 jste vyhrály titul.
„Vyhrály jsme titul, a hlavně nás čekala nově vzniknuvší Liga mistryň. Hrálo se tenkrát ve skupině 4 týmů, celá skupina vždy na hřišti jednoho celku ze skupiny. Jely jsme hrát do Švédska, do Umey, v té době to byl nejlepší tým Evropy. Byla to pro nás ohromná zkušenost. Bylo to něco, co když člověk zažije, tak to chce zažívat znovu. Byl to asi i motor pro Poly tým dál budovat.“

Titul jste další sezonu obhájily, pak ale trvalo dlouhých devět let, než jste ho opět získaly. Proč se to nepodařilo dřív?
„Udělaly jsme dva úspěchy, ale zároveň přišla určitá generační obměna. Starší hráčky skončily, mladší je hned nenahradily, trvalo nějakou dobu, než byly konkurenceschopné.“

Kromě dominantních týmů Slavie a Sparty se vždy na čas dostal nahoru jiný relativně silný tým, ať už to byly Otrokovice, Slovácko nebo Plzeň. Co stálo za jejich vzestupem?
„Z mého pohledu vždy v pozadí klubů stály osobnosti, které mu věnovaly čas, peníze. A když tihle lidé odešli nebo nemohli pokračovat, tak šel klub dolů. Silné bylo svého času Brno, Otrokovice a chvíli i Plzeň. Vždy za tím byl jednotlivec v pozadí.“

Prodloužená ruka trenéra

Strávila jste sezonu v italském UPC Tavagnacco. Přinesla jste si něco z italského fotbalu, co se pak projevilo ve hře Slavie nebo celkově v přístupu k fotbalu?
„Bohužel jsem si asi úplně nic zásadního neodnesla.“

Cítím z vás zklamání.
„V Itálii tehdy byla neprofesionální soutěž, v našem týmu jsme byly jen dvě profesionálky. Celý den jsem tedy čekala jen na odpolední trénink, bylo to stejné jako v Čechách, nebyla to pro mě nějaká změna. Samozřejmě se tam trénovalo jinak, Italky mají jinou mentalitu, hráčky možná braly fotbal vážněji, v hlavách byly lépe připraveny. Pořád to ale nebyla ta profesionální liga v pravém slova smyslu. I když fotbal tam byl třeba rychlejší, musela jsem se přizpůsobit. I kolem malých zápasů bylo mnohem větší divadlo než třeba tady kolem derby. Ale jinak mi to samozřejmě dalo hodně do života jako takového, byla jsem odkázaná sama na sebe, musela jsem se naučit jazyk, apod.“

Byla jste řadu let kapitánkou Slavie, víte, kdy jste poprvé oblékla kapitánskou pásku?
„Upřímně přesně nevím, není to pro mě tak významný milník. Určitě to bylo až po mém návratu z Itálie.“

Role kapitána ale s sebou přináší i nové povinnosti…
„Samozřejmě to s sebou něco nese, kapitán je prodloužená ruka trenéra. Podílela jsem se třeba i na některých organizačních záležitostech, což mi ale přišlo přirozené k určitým zkušenostem.“

Byl pro vás největší zážitek vést jako kapitánka tým v zápasech Ligy mistryň?
„Určitě! Hrát Ligu mistryň ve slávistickém dresu byla nejvyšší pocta, které jsem dosáhla.“

Vybavujete si, že byste v roli kapitánky někdy selhala?
„Samozřejmě jsem odehrála zápasy, které se mi nepovedly. Ale já jsem vždycky byla především týmový hráč, pamatuji si spíš týmové prohry než nějaké své osobní selhání ať už jako hráčky nebo kapitánky.“

Jak se během vaší kariéry měnily trendy v ženském fotbale?
„Jsem asi vážně pamětník, pamatuji si na přechod na zónovou obranu (smích). Můj první slávistický trenér Pavel Trávník byl v té době mladý, progresivní, právě on nás učil zónovku. Každý další kouč mě v něčem obohatil, od každého jsem si něco vzala. I když někdo byl horší, někdo lepší.“

Kopíruje ženský fotbal trendy v mužském fotbale, jen třeba s určitým zpožděním?
„Jasně, že se trendy prolínají. Je ale potřeba zmínit zásadní rozdíl mezi oběma fotbaly. V ženském fotbale máme omezené možnosti výběru hráček, pracuje se s určitým počtem kvalitních hráček. Na některé herní systémy potřebujete podobné typy, např. bez dobrých halfbacků nemůžete hrát 3-5-2. Trenéři mužského áčka si seženou přesně toho hráče, kterého potřebují. U nás to tak není. Tudíž my spíše přizpůsobujeme herní systém a styl hráčkám, které máme v kádru.“

V posledních letech rozhodují vaše zápasy ženské rozhodčí. Jak vnímáte jejich kvalitu?
„Můj názor je, že kvalitních rozhodčích je méně než více. UEFA hodně tlačí na to, aby v ženském fotbale působilo hodně trenérek, a stejně tak i rozhodčích. Řekla bych ale, že ten tlak se minimálně v České republice zcela nepotkává s kvalitou. Kariéra ženských rozhodčích je vzhledem k postupům UEFA rychlá a strmá, chybí jim zkušenosti a je to hodně znát, jdou nás pískat po pár zápasech v nižší soutěži a je vidět, že na to nemají. V zápasech s týmy na nižších pozicích tabulky se to tolik neřeší, protože i navzdory nim soupeřky porazíme díky naší kvalitě. Chyb je tam ale mraky. Přitom máme kvalitní ženské rozhodčích – Jana Adámková, Olga Zadinová, Lucie Šulcová. Ale následovnice zatím nemají.“

To nejlepší na konec

Slavia získala za posledních devět let šest titulů, dvakrát dokonce i double. Čemu můžeme vděčit za tak úspěšné období?
„Sešlo se víc věcí dohromady. Spousta dobrých hráček, vyváženost v týmu, dobra atmosféra v kabině, zlepšení klubové podpory a trenér Anton Mišovec. Ten nám dokázal zvednout sebedůvěru, především v zápasech se Spartou, a to se pak přeneslo i do Ligy mistryň. Vzniklo z toho úspěšné několikaleté období. Měly jsme hlad po úspěchu. Střílely jsme spoustu gólů. Derby jsme otáčely do vítězných konců. A v Lize mistryň třikrát postoupily do čtvrtfinále. To si myslím, že je stále pořádně nedoceněné v celém českém ženském fotbale.“

Úspěchy se ale promítly i do zájmu o hráčky z renomovaných zahraničních klubů…
„Je neuvěřitelné, že se nám po všech těch odchodech důležitých hráček podařilo tým udržet konkurenceschopný. Během těch let skončily opravdu důležité persony z týmu – např. Andy Budošová, Jana Tomášková, Pavla Benýrová, Veronika Pincová a další. Do zahraničí odešly Klára Cahynová, Bára Votíková, Katka Svitková, Eva Bartoňová, sestry Dubcovy. To je pořádně vysoké číslo odchodů na tak ‚malý‘ sport, jako je ženský fotbal.“

Ke konci kariéry jste zažila čtyři tituly, Slavia hrála v Lize mistryň proti skvělým týmům. To se vám asi hodně těžko loučilo s hráčskou kariérou?
„Zažila jsem to nejlepší nakonec, o to bylo horší skončit. Člověk to všechno nechce opustit, nechce se toho vzdát, ale věk nezastavíš, ať se ti to líbí nebo ne. Milovala jsem kabinu, měla jsem ráda čas před tréninkem, tu srandu, hlášky, atmosféru, blbůstky, co se v kabině probírají. Přicházela jsem na tréninky mezi prvními a odcházela mezi posledními. To bylo pro mě vždy to nejdůležitější, jste kolektiv, radost je několikanásobně větší, když se radujete s týmem.“

Měla jste asi štěstí, že jste se hned stala asistentkou trenéra a u fotbalu a ve Slavii zůstala.
„Byla pro mě velká výhoda, že jsem pokračovala jako trenér, i když mi bylo líto, že se nezúčastním dění na hřišti. Trochu jsem hledala, kde je moje nová pozice, protože jsem se svými svěřenkyněmi ještě hrála. Možná kdybych šla na dva tři roky někam pryč a pak bych se vrátila, bylo by to v něčem jednodušší. Takhle jsem se jen přesunula do jiné šatny a já se učila ‚být trenérem‘ za pochodu. Dnes to spíš beru jako plus, nebyl to takový šok, že skončím ze dne na den s fotbalem a najednou nevím, co s volným časem.“

Poly vděčí ženský fotbal za všechno

Jste i asistentkou u ženské reprezentace, co vám tato pozice přináší?
„Být u reprezentace je samozřejmě pocta. Pro mě je to obohacující, poznáš fotbal na nejvyšší úrovni, kterou by reprezentace měla být. Člověku to hodně přináší potkávat se s velkými týmy.“

Baví vás trénovat víc v klubu nebo v reprezentaci?
„Spíš u týmu, kde máte větší možnost ovlivnit hru. V reprezentaci za tři tréninky neurčíme jiný herní styl. Jednoduše se spoléháme na to, že jsou tak dobré, že to zvládnou, pokud po nich chceme něco jiného.“

Co vás konkrétně baví v tréninkovém procesu?
„Mě baví každodenní rozvoj hráček. Chtěla bych, abychom se letos zaměřili na jiné rozestavení, chtěli jsme hrát vzadu na 3 obránce, těšila jsem se, že to holky naučíme, posuneme je dál. Zápasů je ale tolik, že na to asi během podzimu nebude čas. Na to si ale vůbec nestěžuju. Bude to muset počkat do zimní přestávky, je to o nácvicích, automatismech a k tomu je potřeba více času..“

Působíte ve Slavii 24 let, jste opravdovou legendou!
„Legenda je hezké označení, když se podívám na svoje čísla odehraných zápasů, něco to asi znamená. Je to hezké, jsem šťastná, že se mi to podařilo. Zároveň všechno tak rychle uteklo, že mi ani nepřijde, že to bylo tolik let.“

Já vás společně s Poly Rinnerovou vnímám jako dvě největší legendy. A vy navíc teprve začínáte trenérskou kariéru, ve které nevíte, co vše dobrého vás čeká.
„S Poly se nechci srovnávat, v hráčské kariéře dokázala víc než já, za dob komunismu hrála pět let v základu AC Milán, to byl velký úspěch a neměla to snadné. Možná jsem strávila na slávistickém hřišti víc let, ale úspěchy jsou nesrovnatelné. Je jednou z mála hráček své éry, které u fotbalu zůstaly. Většina holek má vlastní životy, fotbal sledují zpovzdálí, ona propojila svůj život se Slavií. Bez ní by ženský fotbal nebyl tam, kde teď je. Jsem ráda, že tu pořád je. I když zápasy, úspěchy a neúspěchy prožívá velmi intenzivně (smích). Ale myslím, že je pořád trošku nedoceněná. Já jsem šťastná, že se mi podařilo zůstat v ženském fotbale ve Slavii a jsem jeho součástí. A přála bych si, abych do její historie jednou přispěla i jako úspěšná trenérka.“