Robert Stein (†87): Všechno podřídit Slavii | SK Slavia Praha
Více

Robert Stein (†87): Všechno podřídit Slavii

V průběhu noci 24. října zemřel Robert Stein, legendární slávistický vlajkonoš a člen Odboru přátel. Za celou Slavii vyjadřujeme upřímnou soustrast všem pozůstalým. Poslední rozloučení se bude konat 31. 10. v 15:20 v Malé obřadní síni strašnického krematoria.

„Otec byl v době derby již ve velmi těžkém stavu, zápas měl ale puštěn přes Radio Slavie a smrští gólů jakoby se s ním Slavie loučila. Do poslední chvíle života měl táta na krku červenobílý náhrdelník, jenž mu jako malá vyrobila jeho milovaná dcera Viki. Otec se dožil 87 let. Celý život byl srdcem a duší Slávista,“ napsal redakci syn David Stein.


Připomeňte si rozhovor, který s Robertem Steinem vyšel v prosincovém čísle magazínu HALFTIME.

„Někdo po mně na Strahově hodil židli, rozsekla mi hlavu. Tos byl určitě ty,“ vypálí Robert Stein pohodlně uvelebený na gauči mezi polštáři ve svém bytě. Lukáš Vala v křesle po jeho levé ruce se rozesměje. A pokývne hlavou na souhlas. „Je to možné!“ Magazín HALFTIME byl u toho, když si dva symboly červenobílé fanouškové obce a oddanosti klubu přes hodinu povídaly. Ač je dělí tři generace, hodnoty mají ukotvené totožně. Po výhře… Po prohře… Vše pro Slavii!

V pondělí 22. listopadu bičuje Hrdlořezy silný déšť. Robert Stein, jeden ze zakladatelů Vlajkonošů 1965, vůbec první organizované fanouškovské skupiny SKS, brzy oslaví 87. narozeniny. Když opouští obývák v rodinném domku a jde otevřít dveře očekávané návštěvě, odvíjí se za ním hadička dýchací kanyly. „Strašnej věk. Mám se pořád stejně, na ho*no,“ uleví si, když tiskne pravici Lukáše Valy, zakladatele Tribuny Sever a jejího dlouholetého šéfa.

Pak se zapře oběma rukama o kuchyňskou linku. Musí se rozdýchat, odpočinout, načerpat síly. Aby mohli se „Strašákem“ oprášit společné zážitky, podělit se o neuvěřitelné historky.

LV: „Víš, kdy jsme se my dva úplně poprvé potkali?“

RS: „Napověz mi…“

LV: „Myslím, že to bylo, když byl na stadionu rozhovor s Petrem Doležalem, tehdejším generálním ředitelem Slavie. On řekl můj věk a tys ho opravil, což mě překvapilo, žes to věděl.“

RS: „Jo, to si pamatuju. Byla schůze Desítky pro domácí (politické hnutí založené slávisty a bohemáky, pozn. red.), já jsem tam dorazil, dal jsem jim ty dvě kila nebo co a tam jsme si spolu pokecali. Tys mi dal nějaké nálepky na auto, které má teď Viktorka.“

LV: „Když jsme bojovali za Eden a za Ďolíček, tak si dodneška pamatuju na náš rozhovor u Edenu, kdy jsi mi řekl, že musíš jít, protože manželka má kickbox a ty musíš hlídat dvouletou dceru. A už v tu dobu jsi byl důchodce… Já na tebe koukal a myslel jsem, že jsi úplně mimo.“

RS: „Manželce bylo v tu dobu asi 38, teď jí je 52. Chtěli po ní, aby ten kickbox dělala profesionálně, ale ona je odmítla. Viktorce bylo teď čtrnáct let, v tu dobu už byla na světě. Mně v tu dobu bylo něco přes sedmdesát, dneska je mi skoro 88 let. Což je strašný, neznám nic horšího.“

LV: „Takže takhle jsme se potkali, když jsi nám pomáhal s kampaní s Desítkou…“

RS: „Ale už předtím jsme se bavili a říkali jsme si, že jsem tvůj předchůdce.“

LV: „V té době to bylo jiný… Vy máte pořád svoje Vlajkonoše 1965, že jo…“

RS: „No máme odbočku, já jsem čestný předseda, protože už nikam nemůžu (smích).“

LV: „Vy jste byli první, kdo mohl jezdit ven na zápasy?“

RS: „Vůbec první, předtím to neexistovalo. Pár lidí třeba zajelo autem do Plzně nebo do Boleslavi. Vlastně ne, Boleslav hrála v tu dobu druhou ligu, takže to byla asi jen ta Plzeň.“

LV: „A vy jste začali jezdit organizovaně na každý zápas?“

RS: „Na každý zápas. Bratislava, Košice, Prešov.“

LV: „To v té době asi bylo ostré, ne?“

RS: „Ostrý to bylo jenom v Prešově, tam nám chtěli rozbít držku včetně policajtů.“

S týmem letadlem? Jen když poletí taky holky

LV: „Kolik vás jezdilo?“

RS: „To bylo jak kdy, ale v základu to bylo kolem čtyřiceti. A jezdilo nás tak třicet. Ale vždycky dost na to, abychom si mohli zahrát fotbal, když jsme si někde našli hřiště.“

LV: „Jakože jste jeli na výjezd a tam jste mezi sebou hráli fotbal?“

RS: „Jo, mezi sebou. Vždycky nás bylo dost na to, abychom dali dohromady dva mančafty. Našli jsme si normální hřiště, brali jsme si s sebou balon.“

LV: „Jak jste jezdili?“

RS: „Jezdili jsme vlakem a každý měl prapor. Balon jsme měli jenom jeden (smích).“

LV: „Takže vlajky, balon a svačinu a jeli jste (smích). Pamatuješ, jak to všechno vůbec začalo?“

RS: „O té svačině ani moc nevím (smích). Mě to napadlo hned, když jsme hráli první zápas po postupu z druhé ligy. Hráli jsme na Spartě, nepamatuju si už, proč jsme nehráli doma ve Vršovicích. Hráli jsme s Hradcem, který ten rok taky postoupil, a prohráli jsme. A znáš ty lidi na té dřevěnce. Bylo to v roce 1965. S klukama jsme se sešli na plácku pod sparťanskou tribunou, příští kolo jsme hráli v Trenčíně a mě napadlo, že tam zajedeme, takže jsme se domluvili. Vy máte teď mobily, ale pro nás domlouvání bylo dost těžké.“

LV: „Jak to probíhalo? Museli jste si na domácím zápase říct, že příští týden je sraz na nádraží v tolik a tolik?“

RS: „A ještě k tomu to Jirka Vrba dával do Poločasu, kdy vyjíždíme. A kluci za mnou taky chodili do divadla. My jsme byli trošku jiní, chovali jsme se hrozně přátelsky k domácím. Ten první výjezd do Trenčína byl výborný. Chodil jsem tenkrát s krásnou holkou a všichni kluci do ní byli zamilovaní. A ta jezdila s námi, a ještě tři další holky, které byly takové obyčejné, ty patřily k těm klukům. Slavia mi navrhla, že bych s nimi mohl letět, ale já řekl, že zůstanu s klukama, ale kdyby mohli vzít ty holky. Tak všechny holky letěly z Košic do Prahy a já se trmácel jako pitomec ve vlaku. Připadalo by mi to, že bych byl klukům nevěrný, kdybych s nimi nejel.“

LV: „Když jste ale v té době jezdili na stadiony, tak tam nebyly sektory hostů, ne?“

RS: „Ne. Šli jsme dřív, abychom mohli hezky stát uprostřed a byli jsme mezi domácími. V Košicích se k nám chovali výborně, v Prešově jsme dostali přes držku, to byl útěk na nádraží.“

V Americe v dresu Slavie

LV: „Ty jsi pak emigroval do Ameriky. V jakém roce?“

RS: „V devětašedesátým. A tam jsem byl do devadesátých let, kdy jsem se vrátil, když jsem dostal důchod. Ale já jsem sem jezdil každý rok po revoluci. Vždycky jsem si to načasoval, když jsme hráli poháry. Takže jsem tady byl, když jsme hráli s tím Římem. Měl jsem kamaráda v televizi a ten mi do New Yorku posílal po letuškách záznamy pohárových zápasů. Třeba ten Řím, tu odvetu, když jsme vyhráli a Vávra dal gól v nastavení. Počkal jsem si na letišti a tam jsem si to převzal. Měl jsem kamaráda, který měl u nás na vesnici elektroobchod, tak ten kamarád udělal kopie a ty jsem posílal kamarádům do Chicaga.“

LV: „Já si říkám, že kdyby měla taková situace nastat znova, tak bych mohl odletět do Austrálie za sestrou. Ale já bych asi nedokázal žít bez Slavie.“

RS: „Já měl v Americe předplacený Sport, takže jsem věděl všechno, co se tady děje. Teď se koukám už taky jenom v televizi. Ale já to naprosto chápu. Já jsem taky všechno podřizoval Slavii i v té Americe. Měl jsem s sebou ten slávistický dres, co je teď v muzeu, ten jsem v Americe nosil na tréninky. Bylo tam devět Brazilců, jeden Angličan z Liverpoolu a já v brance. A neprohráli jsme tam jediný zápas. A bylo to tam hustý, protože jsme v hotelu dělali snídaně, obědy a večeře a do toho najít čas na trénink. A vždycky, když se běhalo, tak jsem řval, že jsem brankář a běhat nemusím. Odpoledne se hrálo, a když se nastavovalo, tak to bylo v pytli, protože jsme přišli pozdě do hotelu a nestíhali jsme připravit stoly na večeři.“

LV: „Znal někdo v té době v Americe Slavii?“

RS: „Vůbec ne. Nikdo. Z 80 % jsem měl zaměstnance Brazilce, ale ani oni Slavii neznali. Američanům totiž moc nesedí pracovat ráno, v poledne i večer. Šel jsem s celou partou a kluci si mysleli, že když mám mámu Angličanku, tak se tam domluvím, ale já skoro nic neuměl. Máma mě učila angličtinu, ale já se nechtěl učit. Ten základ jsem ale měl, protože když tam máma měla žáky, tak jsem musel mluvit anglicky.“

LV: „A táta byl Čech?"

RS: „Táta byl rakouský žid. S mámou se poznali ve vlaku z Francie a žili spolu v Čechách. Dědeček tu založil školu moderních jazyků. V létě byli rodiče v Anglii a v zimě byli tady. Ale já jsem Čech jako poleno. Když jsme měli letět do Kanady, tak jsem mluvil den předtím s mámou a ona říkala, ať se vrátím domů, že to nedám.“

Stehy? Nejdřív dokoukáme druhý poločas

LV: „V devadesátých letech ses vrátil a začal chodit na Slavii. Chodil jsi i na Strahov?"

RS: „No bodejť by ne, chodil jsem. Když vy jste se scházeli na balkoně na jihu, já jsem seděl pod ním. Někdo tam hodil židli a já to dostal do hlavy. Pak v Blesku vyšla moje fotka. Nepamatuješ? Tos asi hodil ty (smích). A takhle jsem se skamarádil se svým doktorem. Já nikam nechtěl, ale odvezli mě do Vojenské nemocnice, kde byl Franta jako doktor. Ten se mi podíval na tu hlavu a říkal, že se nejdřív podíváme na ten druhý poločas a pak mi to zašije.“

LV: „Těchhle zážitků se slávisty mám hrozně moc. Jel jsem autem, přejížděl jsem koleje a potom jsem se otočil na světlech do protisměru. A vidím, jak se v dálce rozsvítily světla a hned mě zastavili. Přišel policajt a už jsem slyšel toho druhého, jak kouká vzadu na autě na tu slávistickou vlaječku, kterou tam mám. Něco mu řekl a ten druhý se usmál. Tak mi zkontrolovali doklady, chtěli zelenou kartu, našel jsem jenom starou, tak mi říkal, že bych ji měl jít u sebe. Tak mi to spočítal, přestupek, nemáte tohle a tohle, takže to je za pět tisíc korun. A pak se mě zeptal, jak dopadne další den Slavia v pohárech, tak jsem říkal, že nevím, že snad vyhrajeme. A on na to, já taky doufám, tak se tam zítra uvidíme, hezký večer, a poslal mě pryč.“

RS: „To je taky výborný (smích).“

LV: „Nebo když jsem dělal do školy testy, tak jsem šel do Motola pro potvrzení, že můžu sportovat, potřeboval jsem udělat zátěžové testy. Byla tam hrozná fronta a všichni objednaní. Říkal jsem sestře, že potřebuju zkoušky na FTVS a že nejsem objednaný, takže mi říkala, že mám smůlu, že jsou všichni objednaní. Že to řekne doktorovi, ale podle ní nemám šanci. Vešla dovnitř, vyšel doktor, podíval se do čekárny, zašel dovnitř, vyšel a zavolal mě. Vešel jsem do ordinace a doktor nad sebou jeden dres, druhý dres, šála a ptal se na Slavii. Udělali jsme ty testy, a to jsem šel bez objednání přede všemi. Ta naše slávistická víra je úžasná. Poznal jsem takhle i ženu a skoro všechny kamarády. Někde se samozřejmě pohádáš, ale většinou to je skvělé. A jak je nás dneska hodně, tak i když přijedeš do menších měst, tak všude potkáváš kluky ve věcech Slavie a Tribuny Sever. A řeknou ti, kam máš přijít na pivo, kde obsluhují slávisti, takže tohle je věc, kterou miluju, ta naše slávistická sounáležitost. Máš taky něco podobného?“

RS: „Já byl za Odbor přátel dvakrát na zabíjačce, což jsem miloval. Já mám rád jelita, jitrnice a tyhle věci. S dědkem Šindelářem, který k nám přišel z Ostravy. On byl pomalý a rozdával balony. Vedle sebe měl dva mladé kluky, kteří to uběhali. My jsme pořád řvali, ať žije dědek a ty mladý kluci se to neodvažovali říkat, ale když jsme to řvali, tak už mu taky říkali dědku. Měl jsem taky ředitele škol, kteří mi ty výjezdy psali jako školní zájezd, takže jsme měli padesátiprocentní slevu. To byli slávisti. Když jsem nechtěl otravovat tohohle, tak jsem šel za tím druhým.“

Na naši historii můžeme být naprosto hrdí

LV: „O to víc mě mrzí, když jsou mezi slávisty konflikty. A přitom stačí jen trochu respektu. Jako třeba my dva, i když jsi o tři generace starší, tak jsme se vždycky bavili jako kamarádi.“

RS: „Tři generace, to je horor. Ale jak jinak než jako kamarádi, jsme se měli bavit.“

LV: „To je pro mě obdivuhodné. Říkal jsem si, že nebudu zapšklý, ale je to hrozně těžké.“

RS: „Já si říkám to stejné, když mě kluk praští balonem, tak se nesmím naštvat, musím mu to zase hodit zpátky.“

LV: „Chodil jsi i do kotle, že jo?“

RS: „Jo, ale teď už bych tam nešel, protože bych to neuřval. Já mám tu kliku, že ten doktor, co mi to dělal v té Vojenské nemocnici, je teď v Parlamentu, takže jsem chodil za ním tam. Nejdřív jsme šli do hospody, tam jsme si dali skotskou za třináct korun, takže strašná sleva. A pak teprve k němu do toho třetího patra. Jeho kluk hraje fotbal za Čelákovice myslím. Chodí pořád na Slavii, takže jsem s ním byl jednou v tom VIP s tím žrádlem.“

LV: „Jak dlouho už vnímáš Slavii?“

RS: „Já ji vnímám ještě z války. Bral mě tam táta, dokud ho neposlali do koncentráku a pak jsem ještě chodil sám. Táta už se nevrátil ani nikdo z tátovy rodiny. Bratranec, který je na Floridě, byl v té době ve Švýcarsku na škole, a máma mu psala, aby se vrátil, že to s těma Němcema není tak hrozný. On se na to vybodl a udělal dobře.“

LV: „Pamatuješ si takové období, které teď zažíváme?“

RS: „Ne. Slavia byla většinu mého života jenom utrpení. Opravdu ale.“

LV: „Možná svému synovi budu taky vyprávět o tomhle období a on to nebude chápat, ale možná to bude naopak a roste tady něco velkého.“

RS: „To bych si přál.“

LV: „Nejsou pak ta vítězství o to hezčí, že Slavia ne vždycky vyhrává a ta období se střídají? Člověka to naučí přijmout prohru.“

RS: „Takový je život. V 90. letech byla Sparta pořád nahoře. Na naši historii můžeme být naprosto hrdí.“

LV: „Věřme, že ty úspěchy budou. A když ne, tak se s nimi dokážeme vyrovnat a zůstaneme věrní, jako dneska, když tady spolu mluvíme, ačkoliv jsme 55 let od sebe a jsme pořád kamarádi.“

RS: „Ale já mám většinu kamarádů v úplně jiné věkové skupině. V té mojí už skoro nikdo nežije. Ještě mám kamarády z trampu jako třeba Frantu Hakra. Je to hrozný, zapomínám jména, ale ještě dokážu hrát šachy a vyhrát.“

Aktuálně

Sbírka na nový vozík pro slávistu Jakuba

28. 3. 2024
Slávista Jakub Vybíral trpící dětskou mozkovou obrnou, se na fanoušky obrací s prosbou o pomoc. Přispějete Jakubovi ve sbírce na potřebný nový elektrický vozík?

Mládežníci na repre: Postupy na EURO U17 i třígólový Pikolon

28. 3. 2024
V reprezentačních výběrech U20 - U16 se na konci března představily více než tři desítky mládežníků. Slávisté mají díky tomuto počtu největší klubové zastoupení na mládežnických reprezentačních srazech. Na největší úspěch dosáhli čeští a slovenští reprezentanté do sedmnácti let, kteří postoupili na EURO.

Po reprezentační pauze na béčko! V neděli na Xaverově proti Robstavu

28. 3. 2024
Slávistický B-tým čeká 20. kolo ČFL. V neděli 31. března vyzve na Xaverově od 10:15 FK Robstav. Vstupenky na utkání budou k dispozici na místě.

Další články