Antonín Puč

16. května 1907 - 18. dubna 1988

Kluby: Čechie Smíchov, SK Smíchov, Slavia Praha (1925-38), Viktoria Žižkov
Reprezentace: 59 zápasů, 34 branek

Charakteristika hráče: Fotbalista drobnější postavy, s důrazným startem na míč, rychlým během a krátkou vtipnou kličkou. Měl vynikající střelu, při níž skvěle klopil nohu, takže jen málokdy přestřelil. Jeho levá noha skrývala neobyčejný cit i nečekanou sílu. Prudký, rychlý nápřah, umístění střely - a brankář neměl šanci. Slavné byly jeho halfvoleje, či šajtle - tzv. „pučovky“.

Biografie

Rodilý Pražák se v mládí proháněl s míčem po ulicích Smíchova. Těžký hadrový míč vodil do školy i ze školy, po schodech i po pláccích. V říjnu 1925 si jako osmnáctiletý prosadil proti přání svého otce i klubu přestup z SK Smíchov do SK Slavia. Hned po prvním tréninku se zalíbil trenéru Maddenovi natolik, že debutoval ve finále Středočeského poháru, přičemž soupeřem byla Sparta. Antonín Puč se v sešívaném dresu uvedl gólem, jak se na potencionálního kanonýra sešívaného dresu sluší, ale prohře 2:4 nezabránil. Následně v lize proti Libni exceloval čtyřmi brankami.

Započala tak jeho slavná kariéra. Velmi rychle se prosadil do základní sestavy. Nejprve na postu levé spojky ve slavné útočné formaci Šoltys – Silný - Puč. Udivoval svou nebojácností, střeleckou pohotovostí a tahem na branku. Téměř „do roka a do dne“ se stal nejlepším ligovým střelcem Slavie. V roce 1927 nastřílel 13 branek a spolu se sparťanem Šímou se stal králem střelců sezóny. Další tři roky si výsadní postavení mezi červenobílými podržel. Což je mimo jiné čas dvakrát mistrovský (1929, 1930). Na postu centrforwarda se střídají Sobotka se Svobodou, ale jemu to nevadí.

Mnohem větší změnu pro něho znamená příchod Vlasty Kopeckého. Svůj dosavadní post levé spojky opouští a posune se na levé křídlo. Relativně vzdálen brance, ve skutečnosti stále nebezpečný. Využívá báječných nahrávek nového spoluhráče a dál patří mezi nejnebezpečnější z útočníků Slavie. Jejich spolupráce je příkladná a pro klub velmi prospěšná.

Než odjede v létě 1934 s reprezentací na MS do Itálie, může se pochlubit v lize 17 brankami. To je tehdy třetí nejlepší výkon, ve Slavii za Sobotkou druhý. Na zmíněném mistrovství se také brankově předvádí. V prvním utkání přispívá gólem k přemožení Rumunů (2:1), ve finále střílí branku Italům (1:2 v prodl.). Nechybělo mnoho a mohla to být branka vítězná. Reprezentační útok ve složení Junek – Svoboda – Sobotka – Nejedlý – Puč (kromě Nejedlého jsou všichni ze Slavie) se zařadil mezi nejslavnější formace naší historie.

Na podzim roku 1934 střílí do sítě pražského DFC jubilejní stou ligovou branku a stává se členem Klubu ligových kanonýrů. To je sice poznatek náš dnešní, nicméně jen podtrhuje výjimečnost této slávistické osobnosti.

V dresu Slavie už nastupuje desátou sezónu. Je osobností, pojmem. Jak by ne, vždyť pokud nebyl zraněn, v sestavě po celou dobu nikdy nechyběl. Jeho střely budily respekt, jejich množství a úspěšnost obavy. Při kontaktu Puče s míčem byli ve střehu obránci, brankáři i diváci. Mnohdy marně. Stačil okamžik, levačka nečekaně kmitla a hle – míč už se třepetal v síti. Takové umění, takový talent musel být využit nejen ve Slavii.

První z téměř šedesáti startů za reprezentaci si připsal v létě 1926 v Záhřebu proti Jugoslávii. Československo vyhrálo 6:2 a Antonín Puč se pod výsledek podepsal jedním gólovým příspěvkem. Snad je to pro něho typické. Můžeme číst všechny jeho zápisy v reprezentační knize a zjistíme, že jeho cesta k velikosti vedla skromnými drobnými příspěvky v podobě branek. Marně pátráme po „bicanovských hattricích“. Pučova síla spočívala v dlouhověkosti. V ní nalézáme jako korálky roztroušené jedno či dvoubrankové podpisy mistra střelce (zvláště vydařené jsou roky 27, 28 a 33). Když je všechny sečteme, docházíme k fantastickému a dodnes nepřekonanému číslu 34 branek.

Mluvíme o Antonínu Pučovi v reprezentaci. Básníme nad jeho uměním střílet branky ve vysokém počtu. Nad jeho dlouhým slavným fotbalovým životem. Přitom nesmíme opomenout, že vlastně totéž se dá napsat o celém jeho působení ve Slavii. Jako by přes kopírák psal příběh dvou fotbalových životů – sešívaného a toho se lvíčkem na hrudi. Byl oporou, byl nepostradatelný, jeho střely napínaly sítě a svým provedením kořenily život našeho fotbalu.

Statisticky můžeme konstatovat drobný ústup z kanonýrského výsluní po stříbrném úspěchu na mistrovství světa v Itálii. Jenže herně patřil Puč pořád do základní sestavy. Tam i tam. Dlouho byl na místě levého křídla nepostradatelný. Vlastně až konec třicátých let znamenal pomalý ale jistý odchod ze slávy. Do Slavie přišel z Vídně Vytlačil. Levé křídlo, mladé, nadějné. Navíc tým posílil o Bicana.

Příběh z knihy Vítězslava Šlechty František Plánička – O legendárním brankáři, který se udál v létě roku 1934, když ve finále mistrovství světa proti sobě stanula mužstva Československa a Itálie.

„Puč běží po křídle. Hraje s nesmírným sebezapřením. Cítí neustále bolest. Ale copak může vzdát? Copak může nechat mužstvo bojovat v tak těžkém boji osamocené? Útočí. Proráží opět řadami italských zadáků. Obehrává je, vyhýbá se jim. Probíhá hned kolem tří a ti jsou proti němu úplně bezmocní. Nohy mu kmitají ve sprinterském tempu. Puč jimi klame, aby jej nikdo nemohl zastavit. Ani jeho, ani míč. Je už deset metrů před brankou. Jediný pohled kupředu, jediné nadechnutí, jediný nápřah bérce. Obě oči se vrhly do branky. Obě napjatě pozorují následující okamžik. Následující zlomek vteřiny. Čeká...

„Sláva!“ Lehce falšovaný míč se nese volně podle bezmocného Combiho. Střelec a s ním desítka jeho spoluhráčů, desítka funkcionářů a přátel si oddechli. Vedeme 1:0...“

Teprve tehdy přestal být Puč ve Slavii nenahraditelným. Jako by symbolicky předával kanonýrské žezlo svému nástupci. V reprezentaci mu stále ještě byl jeho post ponecháván. Nevadilo, že v klubu ztrácí pozice. Držel se. V roce 1937 dává za Československo tři branky, poslední při slavném zápase s Anglií v Londýně (4:5).

Se červenobílým dresem se rozloučil po 13 letech hraní, v roce 1938. Bylo mu 31 let a těžko se prosazoval proti mladším. Čas jeho rychlosti prostě ubral. Byl ještě platným členem reprezentace na MS 1938, ale přivodil si na něm zranění. To znamenalo definitivní konec jeho hvězdné kariéry. Po odchodu ze Slavie se nechal ještě přemluvit k přestupu do Viktorie Žižkov. S fotbalem končil opět na Smíchově.

U smíchovské kopané už zůstal na pořád. Vedle toho se věnoval soustružničení, odpočinek a klid hledal při rybaření. Když se kolem Pláničky vytvořila stará garda slávistů, byl Puč u toho. Zůstal fotbalu a sešívaným barvám věrný. Rozdával radost z umění kopané. A dočkal se i ocenění, když byl založen Klub ligových kanonýrů a jemu v něm byla přiznána příslušnost.

Zemřel v dubnu 1988. Nedlouho před 81. narozeninami. Slavia i celý náš fotbal přišel o jednoho z nejslavnějších útočníků historie.

Pár čísel o Antonínu Pučovi na závěr: během své kariéry odehrál za Slavii celkem 491 utkání (146 ligových), vstřelil 437 branek (123 ligových, přičemž 112 za Slavii) branek, osmkrát vybojoval titul mistra ligy v letech 1925, 29-31, 33-35, 37, nejlepším ligovým střelcem byl 1927 a 1929. Za reprezentaci odehrál 59 utkání (ČMFS uvádí někdy též 60), vstřelil 34 branek (dosud nepřekonaný rekord), účastnil se MS 1934 (2. místo) a 1938.

 
This text will be replaced

Copyright © 2011-2017 SK Slavia Praha & eSports.cz, s.r.o. • Webdesign tellinger.cz • RSS kanál

Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno.
Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www.slavia.cz