František Plánička

2. června 1904 - 20. července 1996

Kluby: Slovan Praha VII, Union VII, Staroměstský SK Olympia, SK Bubeneč, Slavia Praha (1923-38, 969 utkání)
Reprezentace: 73 utkání (37x kapitán)

Charakteristika hráče: hráč střední či menší postavy, oblékal modrý svetr s hvězdou na hrudi. Nechytal na efekt, ale na spolehlivost. Typické pro něho bylo bezchybné chytání „do koše“, rybička v pádu při níž si ztlumil oběma rukama míč na prsou. Byl pověstný vynikajícím postřehem, mrštností, předvídavostí. A slabina? Snad levý horní roh branky. Jenže kdo z brankářů může říci něco jiného?

Biografie

S fotbalem začínal František Plánička ve Slovanu Praha VII, později přešel do SK Bubeneč. Mladý talentovaný brankář někdy trénoval i na Slavii, později jej zase zvala na tréninky Sparta. Stále však zůstával brankářem Bubenče. Protože jej Sparta nakonec odmítla, přišel roku 1923 do Slavie. Přestup nebyl snadný. Bubeneč jej nechtěla pustit, ale Plánička si odchod doslova vyvzdoroval. Po četných sporech odjel se Slavií k zápasu do Vídně a nastoupil pod pseudonymem Jakubec. Funkcionáři Bubenče žádali potrestání. Spor se dostal až k trestní župní komisi. Slavia o něj v té době již velmi stála a on chtěl být brankářem červenobílých... Klub tedy zaplatil pokutu 300 korun a Plánička byl slávistou. Měsíc na to už nastoupil v prvním oficiálním utkání proti Čechii Karlín. Premiéra měla pozitivní odezvu v tisku. Jak by ne, vyhrálo se 6:2.

Nestal se hvězdou hned. Během podzimu 1923 přišel do mužstva zkušenější brankář Josef Štaplík. Na dlouhá léta vznikla celkem vyrovnaná dvojice. Když se nedařilo jednomu, nastupoval druhý a opačně. Tak to probíhalo po šest let. Kdo zrovna chytal ve Slavii, byl zván zároveň do reprezentace. Plánička měl ovšem znatelně navrch. A během těch let se prosadil do pozice prvního brankáře.

Ale to předbíháme. Sluší se podotknout, že v zimě 1923 vyráží Slavia na slavný zájezd do Španěl a mezi úzký tým vyvolených patří i stále ještě novic Plánička. Slavia poráží vysoce Bilbao, pak s ním remizuje, v odvetě poráží i Barcelonu a na cestě zpět ještě Curych. V posledním utkání remizuje s týmem Young Fellows . Byl to nezapomenutelný zážitek, podpořený úspěšnými výkony. I když se Plánička dostal do branky jen jednou. Takovéto výlety do zahraničí byly častým zpestřením zimní či letní pauzy. Tak se mohli hráč v dalších letech podívat do Bulharska, Itálie či Turecka.

Píše se rok 1925. Pomalu se začíná rodit profesionální liga. Elitní týmy si nechtějí nadále hrát na amatérské. Slavia má v té době podepsáno nejvíce profesionálních smluv s hráči. V prvním jednokolovém ročníku asociační ligy sešívaný tým vítězí. V dalších letech si liga i tým červenobílých prožívají své. Další mistrovský titul přichází až v roce 1929. Následují jej hned dva další, přičemž zvláště ten ze sezóny 1929/30 je památný. Mužstvo Slavie neztratilo ve čtrnácti zápasech ani jeden bod!

František Plánička začíná psát svou rozsáhlou kapitolu v reprezentaci. Prvně se představuje v lednu 1926 v Itálii, ale jeho tým prohrává 1:3. Během roku se prosazuje a nakonec se stává reprezentační stálicí na dlouhých dvanáct let. Všichni ostatní – jako Štaplík, Hochmann a spol. jen vyčkávají na svou šanci. Odvážný a pracovitý brankář to dotáhne až na pozici kapitána týmu. A dovede tým Československa na MS 1934 v Itálii přes Rumunsko, Švýcarsko a Německo až do finále. Pláničkův výkon v semifinále proti Němcům a ve finále proti Itálům uchvátil odborníky. Doba si ale vybírá svou daň a finálové vítězství Itálie je velmi žádoucí. Přesto byli stříbrní hoši v Praze vítaní, jako kdyby přivezli zlato. Nadále nastupuje Plánička v nejcennějším dresu. Až zranění na MS ve Francii 1938 uzavírá jeho fantastický a dlouhou dobu rekordní výčet 73 utkání. Zmínili jsme slavné okamžiky. A jaký byl ten nejhorší? V roce 1937 byl náš tým s Pláničkou v brance mučen osmi góly od Maďarů. Útokům soupeře prý čelil se slzami v očích a po zápase poprosil novináře, aby nemusel k utkání nic říkat. Přitom ještě mnoha dalším brankám perfektně zabránil.

Také už se hrál Středoevropský pohár. Slavii se první dva ročníky nevydařily. Pomyšlení na prvenství zůstalo nenaplněno. Nicméně roku 1929 přišel drobný úspěch. Na štítě skončil nejprve Juventus Turín, poté First Vienna. Spřádání plánu na první vítězství v prestižní soutěži je ale rychle učiněna přítrž. S Dózsou Ujpest prožili sešívaní peklo a odcházeli s debaklem 1:5. Remíza v odvetě už byla jen kosmetickou záležitostí. Byla to na dlouhý čas jediná blízká příležitost uspět. Až do (fotbalově) slavného roku 1938 tým kapitána Pláničky nepřechází čtvrtfinále tohoto poháru.

Přenechejme slovo zkušenému vypravěči Vítězslavu Šlechtovi, přenesme se do 87. minuty čtvrtfinálového utkání MS 1938 proti Brazilii, stav je 1:1, a sledujme okamžiky, jež možná předčasně ukončily kariéru evropsky proslulého gólmana.

V knize František Plánička – O legendárním brankáři se píše:

„Brazilci teď vložili do akce všechno.. Musí se jim podařit. Všichni na stadionu se ptají: bude z akce gól? Útočník brazilského mužstva na hrací ploše číhá už před československou brankou. Nikým neobsazován, opatrně, aby se nedostal do postavení mimo hru, v jedné rovné čáře s útočícím křídlem. Zcela sám a také daleko na Pláničkovo vyběhnutí. V té chvíli kulatý míč už směřuje na jeho nohu. Je tolik právě dychtivý po vstřelení branky, jako snad samo jeho srdce. Jako všechna srdce zde všech přítomných brazilských příznivců. Ještě zbývá poslední brankářovo nadechnutí. Ještě jeden, snad i jeho již poslední pohled vpřed. Zdá se, že brankář Plánička za této situace už skutečně nemá žádné východisko. Odvážný gólman v bleskovosti času se ale naposledy, rychle rozhoduje. Jen tak, jak to on vždycky uměl a umí. On Čechoslovák, on reprezentant země ze srdce Evropy. Myslí mu hned prošel vnitřní, silný příkaz: Skočit!

Brankář Plánička v tom skoku riskoval všechno. Jako ryba, jako štika, jako opice či pardál vrhal se slavný československý gólman směrem k letícímu míči. Pláničkovo tělo bylo ve vzduchu celou věčnost. Všechny zraky tu hleděly pouze na ně. Nikdo jiný tam kolem nebyl, nikdo. Stále jen pořád oni dva: Čechoslovák Plánička - Brazilec Perracio! Oba v soustředěném náporu na míč, oba upřeni myšlenkami, každý svou, jen na jediný drobný, kulatý předmět. Ten teď tolik rozhodoval. Ten teď měl zpečetit jejich příští osud. Vždyť Brazílie musí zvítězit. Perracio jej přece musí dopravit do sítě. Musí... V tom se náhle do celého napětí ozvalo zarážející zaúpění. Napolo úzkostné, napolo obalené obrovskou vatou strachu. A také bolesti. To už každý z diváků na tribunách viděl sám na vlastní oči, jak letící Pláničkovo tělo se ve vzduchu náhle srazilo s ostře napřaženou nohou rozeběhnutého brazilského útočníka. Plánička skočil přímo na ni. Přímo do jejího nápřahu. Do její síly, do onoho rozevlátého elánu! Československý brankář dopadal na zem těžko, jako rozbité sklo, když je náhle vyhodí člověk z okna. Jedna noha byla více na straně, druhá víc stáhnutá. Obě ruce roztažené a zároveň pružné a tolik tvrdé. Levá kopačka brazilské spojky, vyčnívající z celého gesta vůle, touhy dobýt, zajela právě náhle jako hřebík do měkkého jakoby dřevěného trámu. František měl v ten okamžik zavřené oči, zaprášený zrak, zatemnělý obličej. Na celém stadionu nebylo pohledu, který by sem v těch chvílích teď nebyl zaměřený....“

Třicátá léta patří ve Slavii výhradně Pláničkovi. Je spolehlivý a zranění jsou vždy jen krátkodobá. Náhradní brankáři jen výjimečně zasahují do zápasových programů. Nastávají zlatá mistrovská léta klubu. Defenzíva se Ženíškem, Fialou či Novákem dělají před brankářem dostatečně neprostupnou clonu. Vše další zařizuje pohotový Plánička. Inkasovaných branek je jako šafránu. Slavia dosahuje velkého úspěchu i na mezinárodním fotbalovém turnaji v Ženevě (Poháru národů). V konkurenci deseti nejlepších evropských klubových celků postupuje přes RSC Bruggy a Real Irun do semifinále, kde ve vypjatém utkání přemáhá First Viennu. Oslabeni zraněními podléhají červenobílí ve finále Dózse Ujpest.

Mistrovský hattrick Slavie v letech 1929 –31 jsme zmínili. S kapitánem Pláničkou jej tým zopakuje ještě v letech 1933-35.Poslední prvenství z bohaté meziválečné ligové úrody sklízí sešívaní v roce 1937. Ligová vítězství prostě byla tehdy pravidlem. Stejně jako další zájezdy na Balkán či do Španělska. Objevná je první cesta na sever Afriky roku šestatřicátého. Prověřovalo se tím mužstvo, udržovala souhra. Dalším pravidlem byla bezúspěšnost ve Středoevropském poháru.

Pomalu nám probíhají tato léta mezi prsty. Pláničkovi už bylo třicet let a začíná pomýšlet na konec kariéry. Zvláště intenzívně kolem roku 1937. Chce přenechat místo mladším a po náročných letech si odpočinout. Jenže pořád je nejlepším. Navíc je to skromný charakterní člověk. Neuhání funkcionáře o neustálé zvyšování platů jako někteří jeho brankářští kolegové. Proto je zrazován od pověšení kopaček na hřebík. Plánička má stále rád fotbal. A nakonec se nechá přesvědčit. Tedy ještě jednu sezónu.

Stále byl dobrý. Stále byl nejlepší. Ve Slavii, v reprezentaci. Takže když se blížilo MS 1938 ve Francii stal se Plánička jasnou volbou. I jako kapitán. Na turnaji proti Holandsku nepustil ani jednu střelu za svá záda. Vyhrálo se 3:0 a čtvrtfinálovým soupeřem byla Brazílie. Ten osud, tu pointu všichni známe: hrálo se 1:1 a v 83. minutě si zlomil ruku po střetu se soupeřem. Cítil velkou bolest a diagnózu ještě netušil. Se sebezapřením dochytal nejen základní hrací dobu, ale i celé nastavení. Střídat se přeci nesmělo a on nechtěl oslabit svůj tým.

Po zápase dostal na ruku sádru a do opakovaného zápasu s Brazílií samozřejmě již nezasáhl. Po vyléčení se již mezi tři tyče nevrátil. Zjistilo se totiž, že František Plánička již v minulosti měl ruku jednou zlomenou. Bylo mu 34 let a slavné tažení Slavie Středoevropským pohárem mohl prožívat jen vně hrací plochy.

Po ukončení kariéry pomáhal trenérům, ve výboru Slavie, či jezdil s jedenáckou internacionálů. A znovu udivoval jak svou pružností tak celým brankářským uměním. I zde však zasáhlo zranění - tentokráte nohy. Následovala operace kyčelního kloubu. Psal se rok 1984. Vlastně až v osmdesáti letech se František Plánička definitivně rozloučil s fotbalem na zeleném trávníku.

K slávě a úspěchům nepřišel jen tak - darem Boha - zasloužil si je prací, dřinou, odříkáním. Od útlého mládí dělal všechno proto, aby byl jednou vynikajícím fotbalistou, brankářem. Příkladný byl v životosprávě. Nikdy nepil, dokonce ani kávu, nekouřil a od mládí samozřejmě sportoval. Příznivci Slavie na něj vzpomínají také jako na vynikajícího vypravěče. Výprava s ním do slavné minulosti sešívané i reprezentační byla pro ně tou největší poctou. A slavný brankář býval ochotným průvodcem.

Hrst čísel Františka Pláničky na závěr: Celkem odehrál 1442 utkání, z nich 1044 vítězných. Za Slavii to bylo 969 utkání (742 vítězných), za národní mužstvo nastoupil k 73 utkáním (37 vítězným) v letech 1926 až 1938. Účastnil se MS 1934 (2. místo, kapitán), 1938 (kapitán). Se Slavií získal 8 mistrovských titulů (1925, 29-31, 33-35, 1937) a postoupil do finále Středoevropského poháru 1929. Evropa ve své době považovala Pláničku spolu se Španělem Zamorou za nejlepší brankáře. V anketě Mezinárodní fotbalové federace byl zařazen mezi deset nejlepších brankářů světa. Oceněn tituly Zasloužilý mistr sportu, Fotbalový rytíř, Cenou dr. Václava Jíry. Držitel plakety J. Maddena „in memoriam“ s pořadovým číslem 2.

 
This text will be replaced

Copyright © 2011-2017 SK Slavia Praha & eSports.cz, s.r.o. • Webdesign tellinger.cz • RSS kanál

Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno.
Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www.slavia.cz