Alexander Bokšay

27. března 1911 - 27. srpna 2007

Kluby: Rusj Užhorod, Slavia Praha 1937 - 1943
Reprezentace: 0 utkání, nominován k zápasu, který se kvůli událostem z roku 1938 nekonal.

Charakteristika hráče: Brankář vyšší postavy, ovládal území celé šestnáctky, střely nejčastěji vyrážel.

Biografie

Užhorod, jenž byl za časů první republiky součástí naší země a ve kterém Alexander vyrůstal, bylo městem fotbalu zaslíbeným. Ve dvacátých letech v něm působilo šest různých kvalitních klubů. Otec budoucího slavného brankáře rozhodl, že pokud jeho syn chce této hře věnovat svůj čas, pak jedině pro barvy klubu Rusj.

Alexander už od začátku stával v bráně. V šestnácti letech sehrál své první velké utkání v bráně divizní Rusji proti I. ČSK Užhorod. Za svá záda nepustil jedinou střelu a jeho tým zvítězil 2:0. Protože si vedl zdatně i v dalších letech, doneslo se jeho jméno do Prahy. Rusj Užhorod sice stále neúspěšně bojovala o postup do nejvyšší soutěže, ale o dvacetiletého gólmana projevila zájem Sparta.

Alexander přestup podepsal. Jeho otec však transfer kategoricky odmítl. Tým z Podkarpatské Rusi tak nepřišel o brankáře, město o učitele základní či střední školy. Obor? Tělocvik, ruština. Rusj Užhorod se fotbalově stále zlepšovala. Už nebyla jen vítězným týmem své divize či mistrem východního Slovenska. V roce 1934 se ucházela o postup do soutěže nejvyšší - do celostátní ligy. Soupeřem bylo pražské DFC. Cesta k zápasu vlakem byla z časových důvodů těžko myslitelná. A letadlo nebylo o moc dražší. Způsob dopravy byl tedy jasný. Navíc - až na pár výjimek byli všichni fotbalisté Rusji učiteli na školách. A tak vzniklo slavné označení mužstva - "Létající učitelé". Když se pak pro sezónu 1936-37 kvalifikovali do celostátní ligy, znala je pod tímto označením celá republika. Jak na cestování letadlem vzpomíná Alexa Bokšay?

„Byly to drkotavé třímotorové junkersy, takové titěrné konstrukce pokryté voskovým plátnem. Když jsme jednou museli přistát na Vysočině, poznali jsme, že dovnitř pořádně prší. Myslím, že by si dneska do takového stroje nesedl ani zkušební pilot. Ale my byli rádi, že si zase - a třeba v tom dešti - zahrajeme se Slavií, s Viktorkou Žižkov nebo s Židenicemi.“

Vzpomeňme s Alexandrem Bokšayem na finálová utkání Středoevropského poháru. Takto jeho slova zachytil Vítězslav Houška v knize Slavné postavy Slavie a Sparty:

„V tom prvním na strahovském stadionu nám nic nevycházelo. Snad nás deptala tréma nebo velká zodpovědnost či co. Sárosi kope trestňák a nehlídaný Keményi doťukává. Bican hned na to vyrovnává a Šimůnek ještě do půle střílí vedoucí gól. Bohužel ve druhé půli Kiss srovnal na konečných 2:2. Už jen málokdo věřil, že bychom mohli z Budapešti přivézt ten kýžený pohár...“

V Budapešti bylo třeba především úspěšně odolávat útočným nájezdům Ferencvarose. Alexa Bokšay byl úspěšným odolavatelem. Protože brankář - pak zajisté tím nejdůležitějším…

„Jenže ne pouze já, ale všichni červenobílí, kteří bránili trestné území, i ti dva naši střelci na křídlech Šimůnek a Vytlačil, kteří vstřelili dva senzační góly. Na jeden moment si vzpomínám s neobyčejnou intenzitou. Šla na mne polovysoká šupa k tyči a já jsem si okamžitě uvědomil, že na ni nedosáhnu, že tam už nemůžu doskočit. A tak jsem sebou hodil napříč bránou a jednu ruku reflexivně vymrštil směrem k balónu. Míč jsem nechytil, to se rozumí, jenom vyrazil na roh, ale tenhle zázračný zákrok určitě rozhodl o mém dalším výkonu; a možná i o výsledku. Pak už jsem neměl strach z žádné střely. Kluci vpředu hráli jako z partesu a my už ten náskok vzadu udrželi. A potom hráli naši hymnu a nám bylo radostí do pláče…“

A jak to bylo s postupem v Středoevropském poháru a prémiemi?

„Za to, že jsme se dostali dvěma výhrami nad jugoslávským mistrem Beogradski SK do druhého kola, káplo každému 1 200 korun. Za celkový vítězný poměr branek 10:3 z obou zápasů s milánskou Ambrosianou a za postup do semifinále 1 800 korun. Za vyřazení Genovy (venku 2:4, doma 4:0) a vstup do finálových bran 3 500 korun. A že jsme nakonec zdolali i Ferencvaros, vysázel nám pokladník slíbených 5 000 korun. A jelikož byla v klubu spokojenost náramná, přidali nám direktoři každému po pětistovce. Přepočítat tehdejší tisícovky na dnešní měnu snad ani nejde. Ale tolik se dá říct, že to bylo hodně peněz. Nu, dneska bychom dostali mnohem víc…“

Po roce ligového boje Rusj sestoupila. Alexander ale opět přesvědčil o svých kvalitách. Vedení Slavie mělo na mysli Pláničkův vyšší věk a přemýšlelo, zda by byl Bokšay kvalitním nástupcem slávistické brankářské legendy. Po několika zkušebních utkáních došlo k závěru, že ano. Na světě byl přestup. Bokšay byl vynikající brankář. Jenže úplně jiného stylu než Plánička. A slávistický fanoušek to viděl. Místo menšího pružného a pod nohy vrhajícího se Pláničky tu byl náhle vysoký muž, méně ladných pohybů, působící po celé šestnáctce a neomylně vyrážející míče daleko od brány. Vysoké míče byly pro něho lahůdkou, nižší míče jej ovšem několikrát nepěkně překvapily.

Vrcholem jeho slávistické kariéry bylo finále Středoevropského poháru 1938. Jak známo Plánička se na MS zranil. Dávný sen o zisku nejprestižnějšího fotbalového poháru meziválečné éry se však nerozplynul. Postupně Slavia přešla přes Beogradski SK, Ambrosianu Milano a v semifinále přes FC Genovu. V zářijovém finále 1938 Slavia nejprve remizovala na Strahově s Ferencvarosem 2:2 a naděje do odvety nebyl velká. Jenže Bokšay v odvetě předvedl excelentní výkon, o němž uctivě referoval i maďarský tisk. Tedy se rozumí, že nepustil ani branku. Naproti tomu střely Vytlačila se Šimůnkem na druhé straně slavily úspěch. Následnou fotografii zná každý: kapitán Daučík a jeho slavné vítězné mužstvo přebírá trofej. Slavia konečně dosáhla vrcholu kopané tehdejší doby.

Bezprostředně následoval čas Mnichovského diktátu. Bokšay absolvoval vojenské cvičení u 36. pěšího pluku a týkal se jej i mobilizační poplach. Další měsíce a roky nebyly časem radosti. Bokšay přesto ovládal post brankářské jedničky. Až do roku 1940. Kariéru mu přetnulo těžké zranění. Vrátil se zpět. Hrál nebo se střídal s Deršákem či novou vycházející hvězdou Finkem. Až v roce 1943 skončil ve Slavii úplně.

Trénoval žáčky Slavie, po válce reprezentační dorost a nakonec i na čas reprezentační mužstvo. Vedl i trenérské kurzy. A samozřejmě - věnoval se pedagogické činnosti ve škole. Dodnes jej můžeme potkávat v hledišti při utkáních Slavie. Ač více než devadesátiletý, je častým a bedlivým pozorovatelem. Posuzuje brankáře i střelce. Zrakem ostřížím a s myslí veselou. Koneckonců, tak jej můžeme poznat i během různých besed se slávisty o fotbale.

Fotbalové úspěchy Alexy Bokšaye: mistr Slovenska a Podkarpatské Rusi (s Rusj Užhorod), 4 mistrovské tituly se Slavií, vítězství ve Středoevropském poháru 1938. Za první mužstvo Slavie nastoupil celkem v 98 utkáních, z toho v 33 ligových. Byl trenérem Československého reprezentačního mužstva (4 zápasy). Je držitelem Plakety J. Maddena.

 
This text will be replaced

Copyright © 2011-2017 SK Slavia Praha & eSports.cz, s.r.o. • Webdesign tellinger.cz • RSS kanál

Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno.
Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www.slavia.cz