Petr Mikolanda: Vyžadujeme náročný fotbal

 
Jako trenér jste prošel dalšími pražskými kluby. Dají se vůbec trenérské podmínky v těchto klubech srovnávat se Slavií?
„Je to obrovský rozdíl. Každý klub má svá specifika, lidi a atmosféru. Každý klub mě něco naučil a posunul jak lidsky, tak profesně. Každý trenér, se kterým jsem mohl spolupracovat, mě nějak obohatil. Stejně tak jako hráči, které jsem mohl trénovat, posunuli někam mě, a já doufám, že také já jsem je nějak obohatil. Obě strany se něčemu naučily. Ve Slavii se rozkoukávám, ale už po pár dnech je tady vidět, že klub odvedl obrovský kus práce, stejně tak jako je velký kus práce ještě před námi. Nastavují se zde zákonitosti, vazby a fotbalové standardy, které k profesionálnímu klubu neodmyslitelně patří. Jsou tu lidé, kteří chtějí pracovat v kolektivu tak, aby celý klub posunuli výše. Musím říci, že propojenost mezi lidmi od nejvyšších míst až po trenéry přípravek, komunikace a zpětné vazby mezi sebou je známkou kvality a myšlenkou velkých věcí v budoucnu.“ 

Jak zatím hodnotíte váš tým U17?
„Chceme po klukách moderní fotbal, který je náročný na kondici, taktiku a smozřejmě hlavně na myšlení hráčů, reakci, kreativitu a rychlost. Každému hráči trvá jinak dlouho, než vstřebá taktické věci, ale kluci se zlepšují každým tréninkem a pracují na sobě. Jako příklad bych uvedl první trénink, na kterém jsem jim řekl specifika posilování, které jsem zažil v cizině, a hráči je od druhého tréninku začali sami dělat. To je známka, že vás vnímají, respektují a naslouchají vám. Hodnocení je zatím kladné, musím říct, že mě zatím překvapují pracovitostí a vůlí pracovat na sobě. Mám z nich radost. A jestli mají radost oni ze mě, tak to se musíte zeptat jich (úsměv).“

Trénování ve Slavii je určitě časově náročné. Najdete si přesto čas a jdete si zahrát fotbal?
„Čas strávený s fotbalem je jednou z nejkrásnějších věcí na světě, pro mě je to po rodině to nejlepší. Když jste mezi fotbalisty a trénujete mladé hráče, kteří se zlepšují, tak je to úžasný pocit, který mě nabíjí. Sám s kluky trénuji, aby odkoukali taky nějaké věci od "starého" trenéra. Navíc když vidí, jak hraju s nimi, tak vědí, že se mají ještě co učit a že jim také mám co dát. Až budou umět více než já, tak budu vědět, že jsem odvedl dobrou práci. Čas na to, zahrát si, je vždy, proto mám každé přestupní okno nabídky, a musím říci, že zatím jsem měl vždy dobré spoluhráče, kteří mě dokázali utáhnout.“

Velmi často se objevujete na televizní obrazovce jako expert ve studiu. Baví vás role experta?
„Baví. Vím, že ne všichni lidé, kteří mě vidí a slyší, se mnou souhlasí, ale já říkám, co si o dané situaci myslím z pozice hráče, trenéra a kluka, co něco zažil i mimo fotbalový svět. Někteří lidé včetně protihráčů říkají, co to tam vykládám, ale ten kdo neseděl na židli ve studiu v živém přenosu, neměl před sebou kamery, a teď musí z patra říkat věci k dané situaci a odpovídat na otázky, které dopředu neví, opravdu neví, co to je. Vždy řeknete něco špatně, kolikrát se na studio kouknu další den a říkám si: Co jsi to tam zase řekl? Ale tak to je a já to beru jako další okénko v mém životě, které je s fotbalem spjaté. Nikdy se v televizi nezavděčíte všem. Jeden člověk mi řekl: „Petře, na celém světě jsou tři skupiny lidí, jedni tě milují, druzí nenávidí a třetí tě soudí podle toho jak se jim to zrovna hodí nebo jak se vyspí. Tak to beru a tak to je.“ 

Měl jste možnost spolukomentovat přímý přenos? Troufl byste si na tuto roli?
„Já jsem několik zápasů anglické ligy komentoval v přímém přenosu, myslím, že to bylo i v české lize. Nedělá mi to problém, ale je to dosti odlišné od toho být ve studiu. Navíc při jednom živém přenosu, kdy jsem působil jako spolukomentátor, jsem dostal mozkovou mrtvičku a nemohl jsem mluvit. To pak vypadalo komicky, když nedokážete pojmenovat, co se děje na hřišti. To už je ale dávno a od té doby jsem raději ve studiu.“ 

Inspirujete se u některého ze světových trenérů? Hra jakého týmu se vám dlouhodobě nejvíce zamlouvá?
„Mám rád velké trenéry, stejně jako když jsem byl hráč, tak jsem měl rád velké hráče. Myslím, že je důležité mít vzor, abyste za někým a něčím šli. Já jsem si jako malý řekl, že budu hrát v Anglii a za národní tým, a to se mi splnilo. Proto mám i svůj trenérský vzor, ale není jen jeden. Mám rád mix trenérů, které jsem měl tu čest potkat a potřást si s nimi rukou: Mourinho, Kloop, Guardiola a Simeone. Každý z nich je jiný a u každého obdivuji jinou část práce a lidskosti. Každý měl jinou cestu na vrchol. Jasnou jedničku pro hru týmu nemám. Rád experimentuji a zkouším, jak posunout hru svého týmu výš. Každé mužstvo má nějaké cesty, kterými se dá jít, je ale důležité, jakou z těch cest ukážete a dáte týmu vy sám. Vždy je to o hráčích, jaké máte, abyste mohl hrát to, na co mají a jak je nejlépe posunout na jejich maximum možností v danou dobu. Mám rád hru Liverpoolu, Chelsea, Realu Madrid, Bayernu a Juventusu. Stejně jako u trenérské filozofie se inspiruji od více týmů.“ 

Svět fanoušků se často dělí na dvě poloviny, jedna fandí Lionelu Messimu, druhá Cristianu Ronaldovi. Který hráč je vám bližší?
„Přiznám se, že je to těžké i pro mě. Více se přikláním ke Cristianovi. Líbí se mi jeho profesionalismus, cit pro detail na hřišti i mimo něj. To, jak dokáže ukázat spoluhráčům cestu ohledně trénovatelnosti. Myslím, že mu do fotbalového života dal Bůh spousty věcí, ale podle mě méně než Messimu, mnohem více si je musel vypracovat, vydřít a vypotit. Každý poukazuje na to, jak se chová, ale já nekoukám na gesta, ale na pracovitost, profesionalismus. Messi má neuvěřitelný první dotyk s míčem, techniku levonohých fotbalistů a spousty dalších věcí. Každý je ale jiný. Pro mě Ronaldo dokazuje svoji větší fotbalovost tím, že si dokázal podmanit ligy, ve kterých hrál, jak portugalskou, anglickou tak i španělskou. Každá soutěž je jiná a on v nich dominoval. Messi je stále jen v Barceloně, kde mu mu vyhovuje hra celého týmu, ze které těží. Jsou to oba mimořádní hráči a já jsem rád, že jsem toho souboje těchto dvou legend přítomen a vidím je v reálném životě. Myslím, že srovnávání je normální a určitě zajímavé. Já se ale ptám, až tito hráči skončí svoji dominanci, bude tu někdo jiný? Budou tu další dva nebo tři hráči, kteří nás budou takto okouzlovat? To je pro mě otázka.“ 

Sám jste měl jako hráč možnost působit ve vrcholovém fotbale, bohužel vás zastavily zdravotní komplikace. Změnil se podle vás od doby vašeho působení v Anglii fotbal?
„Je to jiný sport. Fotbal, stejně jako vše ostatní, se mění. Fotbal se hlavně zrychluje. Dříve to byly kličky, technika, pár dobrých míčů na přenesení hry, a tak dále. Dnes ale hráči musejí zvládat hru v obrovské rychlosti, v časoprostorovém tlaku, v rychlosti myšlení a reakce. Je to posun opět dopředu a kdo toto tempo nezvládá, není na nejvyšší úrovni. Dneska již netvoříme fotbalisty. Tvoříme atlety, kterým pak dáme míč. Budoucnost fotbalu je rychlost, rychlost a rychlost. Když si vzpomenu na druhou anglickou ligu před lety, byla to "holomajzna" s dlouhými míči a souboji. Dnes je to hra rychlosti, okořeněná spoustou afrických hráčů rychlostního typu s anglickou zarputilostí a evropskou technikou.“

Určitě jste také sledoval letošní mistrovství Evropy, které příliš branek nenabídlo. Čemu to přisuzujete?
„Týmy jsou dobře takticky připravené, znají se. Je více možností, jak vědět o hráčích a týmech věci do detailu. Od různých softwarů až přes pozorovatele nejen na zápasech, ale i trénincích. Vidím to tak, že mistrovství Evropy se nehraje na krásu, statistiku a kdo má hezčí dresy, ale hraje se na trofej pro vítěze. Když dáte jednu branku, jste rádi a začnete se soustředit na defenzivu. Proto také nebyly velké přestřelky až na jeden výsledek. Navíc na těchto vrcholových akcích týmy nedělají množství chyb, které by vedly ke gólům, ale udělají maximálně tři a vy buď dáte tři góly nebo ani jeden. Podle toho, jak je dokážete potrestat. Každý by si přál spíš výsledky 4:3 než 1:0.“ 

Česká reprezentace na Euru neuchvátila ani hrou ani výsledky. V čem jste viděl problém naší hry?
„Myslím si, že na to je tu spousta jiných lidí, kteří k tomu mají co říci. Jsou tu odborníci, kteří se tomuto věnují celé týdny, řeší statistiky, sestavy, hráče a řadu dalších věcí. Koho měl pan Vrba vzít na soupisku, koho ne, jak hrát, kdo měl střídat... Já tyto věci komentovat nebudu, jelikož mi to nepřísluší. Určitě se nejelo na Euro s týmem, aby se to nějak odehrálo, ale aby se postoupilo minimálně ze skupiny. Trenér volí sestavu. Viděl jsem hráče, kteří se snažili, ale druhý tým byl vždy o úroveň výš. To, co jsem psal, bylo, že nejvíce nám chyběla rychlost. Nejenom běžecká, ale i reakční, časoprostorová, s míčem, bez míče. A hlavně nám chyběla sebedůvěra. Musíme být realisté a říci si, že nám ujel v některých aspektech vlak. Když si to řekneme a nebudeme ješitní a házet vinu jeden na druhého, a začneme pracovat pro dobro českého fotbalu a ne každý sám za sebe, tak mohou být lepší zítřky. Mladé hráče máme, dokonce i v cizích ligách, je důležité, aby tam získávali zkušenosti, pravideln hráli. Věřím, že národní tým bude opět patřit do evropské špičky. Každý tým prochází generační obměnou, jen buďme pracovití, trpěliví a věřme.“ 

Jak vidíte další naděje v mládežnických reprezentacích? Zaostává momentálně český fotbal ve výchově fotbalových a sportovních talentů? V čem vy sám vidíte největší problém?
„V každém mládežnickém týmu máme hráče, kteří se vyrovnají evropské špičce. Záleží na jejich vývoji, jak se s nimi pracuje, jaké mají konkurenční prostředí, jakou mají sebekontrolu, chuť, jak jsou pracovití, jaký mají charakter a na spoustě dalších atributů. Aby se v dnešní době fotbalista dostal do cizí země, musí pracovat mnohem více než jeho vrstevníci. Spousta našich fotbalistů, a to hlavně v mládeži, se nám zasekne. Jsou uspokojeni. Dojdou do bodu, kdy jsou jedni z nejlepších v Česku a tam ustanou. Všichni kolem jim říkají, jak jsou skvělí. To se samozřejmě krásně poslouchá, jenže v porovnání se světem je to málo. Musí být na sebe nároční a to ve všech aspektech života. Jelikož fotbalový život má základy v tom normálním. Dnes se nebavíme jen o tom, jak hráči vypadají na hřišti a co umí, ale i tom, jak se chovají mimo hřiště, jaká je jejich jazyková vybavenost, finanční gramotnost, soběstačnost, jak rychle se aklimatizují v cizí zemi, jaký mají charakter, jak jsou inteligentní a komunikativní. Hráči musejí na sobě pracovat sami, protože jen na tréninku to nestačí. A my trenéři musíme zacházet s hráči tak, abychom je posouvali ve všech aspektech fotbalového života.“